Slečna Dokonalá a Její Bratři

10. Kapitola

Další bratr mi vyhrožoval. Znovu. Můj vztah s mými sourozenci byl jako na horské dráze. Někdy jsem věřila, že bychom spolu mohli opravdu dobře vycházet, ale pak se obvykle stalo něco, co mi dokazovalo, že s nimi nikdy nebudu mít opravdové pouto.

Začněme tím, že oni sami jsou velmi specifičtí. Čím déle jsem s nimi žila, tím víc jsem si to uvědomovala. Byli zhýčkaní luxusem, něčím, co nás tolik odlišovalo. Byli naučeni vždycky dostat to, co chtěli, a všichni je museli poslouchat a právě to jsem pocítila na vlastní kůži, protože ode mě očekávali, že vždycky udělám, co mi řeknou. Nevyužívali mě jako samozřejmost nebo tak něco, takže mi to tolik nevadilo, ale bylo by hezké vědět, že jsme si rovni.

Dny ubíhaly a já jsem nezpůsobila žádné problémy. Pořád jsem byla slečna Dokonalá. Každý den jsem se včas probouzela do školy, nasnídala se a trpělivě čekala, až se bratři rozhodnou, s kým pojedu do školy. Domácí úkoly jsem měla vždycky hotové a učila jsem se docela hodně.

Když jsem ale jednou pospíchala na oběd a v rychlosti si zrovna balila učebnice, vyklouzl mi mobil z tašky a spadl na zem. Displej se rozbil na milion kousků a telefon nešel ani zapnout. Zpanikařila jsem. Taková totiž jsem. Takové věci mě vyváděly z rovnováhy. Věděla jsem, že máma nebude mít radost, když jí řeknu, že jsem rozbila telefon, a tušila jsem, že nějakou dobu zůstanu bez něj a budu si muset vystačit s nějakým starým křápem.

A ten telefon byl docela nový, dostala jsem ho asi před čtyřmi měsíci... Nebyl taky nejlepší, ale líbil se mi a věděla jsem, že pro mámu to byl velký výdaj.

"Neboj se, Hailie, jen ho na chvíli nech a třeba se zapne..." Mona se mě snažila povzbudit.

"I když... displej je úplně rozbitý." podotkl Marshall.

"Zmlkni, snažím se jí pomoct!" pošeptala mu.

"Nebreč, Hailie, stejně to není nejnovější model, oprava by neměla být drahá," utěšovala mě Audrey a objala mě.

Jak jsem řekla, takové věci mě vyvedou z rovnováhy a po tvářích se mi teď kutálely slzy. Byla jsem smutná a naštvaná, že jsem rozbila telefon, který jsem dostala od mámy. Znovu jsem si připomněla, jak jsem byla šťastná, když mi ho tenkrát dala. Teď o tom budu muset informovat Vinceho, což pro mě nebylo nic příjemného.

Cestou do jídelny jsem šla s holkama na záchod, abych si utřela slzy. Oči jsem však měla stále červené. Proto, když jsem (dost otravně) narazila na Dylana a Tonyho u vchodu do jídelny, sklopila jsem pohled k zemi a rychle je minula.

Jenže jsem ucítila, jak mě někdo chytil za paži, a v druhou chvíli mě Dylan stáhl zpátky na chodbu. Vyděšeně jsem na něj vytřeštila oči. Stál nade mnou a vedle nás se Tony opíral o skříňky. Zdálo se, že jsem mu ukradená, ale i přesto mě sledoval.

"Proč jsi brečela?" Dylan se mě zeptal rovnou.

"Nebrečela jsem..." věděla jsem, že mi neuvěří, ale nechtěla jsem mu o tom telefonu říkat. Už tak je dost stresující, že to musím říct Vincovi. Chtěla jsem se nejdřív připravit.

"Nelži, Hailie," varoval mě.

Povzdechla jsem si a třesoucíma se rukama jsem z kapsy v tašce vytáhla svůj rozbitý mobil.

"Spadl mi," vysvětlila jsem a pohledem uhnula tomu jeho.

Nastala chvíle ticha. Dylan se podíval na telefon a pak spolu se zdviženým obočím na mě.

"Brečela jsi, protože ti spadl telefon?" zopakoval.

"Nefunguje!" povzdechla jsem si a cítila, jak mi znovu slzí oči. Super.

Tony se na mě zadíval s překvapením ve tváři. Oba moji bratři si vyměnili pohledy.

"Běž na oběd, Hailie." řekl Dylan a jeho hlas zněl jinak. Jemněji.

Popotáhla jsem nosem, přikývla a vrátila telefon do tašky. Když jsem se od nich vzdálila, cítila jsem se lépe. Nekřičeli na mě a to je něco.

S Vincem jsem se nesetkala ani u večeře ani po ní. A dokonce jsem neviděla ani Willa. Shane říkal, že se vrátí pozdě, takže bych ho mohla zastihnout zítra ráno.

Byl už večer, když jsem seděla, už osprchovaná a oblečená v pyžamu, s mokrými vlasy a četla si učebnici biologie. Konečně jsme se začali učit o lidském těle, které bylo mnohem zajímavější než rostliny. Během čtení mi někdo zaklepal na dveře a hned na to vešel dovnitř. Byl to Vince. Čekala jsem, že ho uvidím druhý den, přesně jak mi řekl Shane, takže jsem vůbec nebyla připravená se mu teď postavit. Srdce mi poskočilo a hned jsem sklopila hlavu, protože jsem věděla, že už to ví.

Vince zamířil k mému stolu a položil na něj malou krabičku. Podívala jsem se na ni a hned jsem věděla, že je to mobilní telefon. Nový iPhone. Oči se mi rozšířily. Neměla jsem ponětí o modelech, ale tenhle vypadal, že je novější. A byl to iPhone, nikdy předtím jsem ho neměla. Zírala jsem na krabičku a na Vinceho s otevřenou pusou.

"Slyšel jsem, že tvůj starý telefon přestal fungovat." řekl a mrkl na mě.

Sklopila jsem pohled dolů.

"Spadl mi, ale byla to nehoda, vážně, nevím jak..."

"Já vím, Hailie." vpadl mi do řeči Vince a chytil mě za bradu, čímž mě přiměl, abych se mu podívala do očí. "Nikdy nebreč kvůli takovým maličkostem."

Jeho pohled mě svou silou téměř hypnotizoval. Nakonec Vince odvrátil pohled, odešel a usmál se na mě. To se jen tak často nestává.

Chvíli jsem na krabici nevěřícně koukala. Opatrně jsem ji otevřela a zalapala po dechu při pohledu na krásný, zbrusu nový telefon. Zírala jsem na něj a pak jsem krabici zavřela zpátky a náhle vyběhla z pokoje. Vince jsem zastihla v kuchyni a bez přemýšlení jsem ho překvapeně objala.

"Děkuju, děkuju!" zašeptala jsem a cítila, jak mi můj obvykle chladný, odtažitý bratr objetí oplácí a hladí mě po vlasech.

Samozřejmě jsem mu poděkovala za telefon, ale nejen za něj. To bylo něco víc. Děkovala jsem mu za jeho reakci. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bude tak bezstarostný. Hned se mi ulevilo.

Ten den jsem se poprvé s Vincem objala a cítila jsem, že naše sourozenecké pouto zesílilo.

______________________________

Komentujte a hlasujte, prosím, budu ráda za každou zpětnou vazbu! ☺