Slečna Dokonalá a Její Bratři

27. Kapitola

Bohužel se moji bratři ke mně chovali stále stejně. Nezbývalo mi nic jiného než se prostě smířit, s tím, že jsou takoví, jací jsou - hlavně chladní a bezstarostní. Dylan mě například hned druhý den po svých milých omluvách začal znovu komandovat.

Musela jsem však uznat, že mě přestal otravovat během polední přestávky, které jsem stále musela trávit u stolu s bratry. Prostě mě nechal jíst oběd v klidu. Nedráždil mě a ostatní následovali jeho příkladu, takže jediné nepohodlí, které jsem byla nucena snášet, byly jejich nechutné vtipy o nějakých holkách, kterých mi bylo z celého srdce líto.

Stále mám, ale bratrům za zlé, jak zničili můj vztah s Jasonem. Tentokrát to udělali nenávratně. Když jsem ho viděla poprvé po jeho "nehodě", myslela jsem, že mi srdce vyskočí z hrudi. Netušila jsem, jakou reakci od něj mám čekat. Taky jsem se bála, že ho uvidím s nějakým zraněním a v bolestech nebo tak něco, ale jedinou známkou toho, že Dylan svou hrozbu opravdu uskutečnil, byla velká vystouplá boule na čele s hromádkou sádry.

Neměla jsem na to, se mu podívat do očí, protože jsem se cítila trapně kvůli tomu, že jsem za jeho zranění zčásti mohla já. Na druhou stranu jsem se nemohla ubránit tomu, abych se na něj nepodívala a doufala, že mě třeba svým klidným pohledem uklidní.

Ale on se mi vyhýbal. Zdálo se, že je ode mě pořád odvrácený, a když už jsem se mu skutečně objevila v zorném poli, jeho oči sklouzly skrz mě, jako bych byla duch.

Bolelo to.

Samozřejmě jsem chápala, že se nechce dostat do ještě větších problémů s mými bratry, ale v hloubi duše jsem doufala v nějaký dopis nebo několik vysvětlujících slov o naší současné situaci. Koneckonců ještě před chvílí jsme se vášnivě líbali, takže by bylo hezké rozloučit se civilizovaněji. Nechtěla jsem ho však nenávidět, ani mu vyčítat, jak se teď chová, protože jsem věděla, že to byli moji bratři, kdo to přehnali, ne on.

Každopádně nehledě na to, jak skleslá jsem byla kvůli tomu, že mě Jason ignoroval, nebylo to nic ve srovnání s tím, jak jsem se cítila, když jsem ho skoro po týdnu uviděla s Lavinií Lindenovou. Byla o rok starší a neměly jsme spolu žádný hodiny, takže jsem ji znala jen od vidění.

"Lavinia Lindenová má nejštíhlejší pas na celé škole." Mona nás informovala, jako by to byl nějaký historický fakt.

"Cože?"

"Chodím s ní na hodiny tance. Je fakt hubená."

Zakoulela jsem očima. Nechtěla jsem o téhle holce vědět žádné podrobnosti.

"Vážně, na začátku jsem si myslela, že jí chybí nějaká žebra." Mona pokračovala.

"Nech toho." zamumlala jsem. "Nějaká Lavinia mě nezajímá."

Mona ztichla a společně s Audrey a Marshallem se na sebe podívali. Bylo jim jasný, že mě zajímá. Ale moji přátelé to stejně nechali být, když viděli, že je to pro mě citlivé téma.

A já... no, od té chvíle jsem nemohla přestat myslet na ten zatracený pas Lavinie Lindenové.

Abych byla upřímná, moje geny nebyly tak špatné. Ne, že bych měla nějaké problémy s váhou. Jak už jsem se zmínila, byla jsem hubená a vysoká, vyšší než Lavinia. Moje máma měla tělo modelky a já si pamatuji, že to bylo něco, co se jí na sobě opravdu líbilo, a já měla to štěstí, že jsem to částečně zdědila.

Ale geny Lavinie Lindenové byly ještě lepší.

Objektivně vzato byla Lavinia nechutně hubená, až to nebylo přitažlivé, ale jediné, co jsem viděla, byla Jasonova ruka omotaná kolem jejího pasu. Vlastně se od ní nemohl odtrhnout. Zjevně se mu líbilo její tělo. A nemusel se s ní schovávat na záchodech.