Slečna Dokonalá a Její Bratři

18. Kapitola

Celou dobu to věděl.

Samozřejmě, že tam měl kamery. A zřejmě i ochranku, která bedlivě sledovala co se kde děje. Kdyby mě chtěl Vince chytit při činu, mohl by to udělat. Tak proč to neudělal?

Nemohla jsem se pohnout, čekala jsem, až video skončí. Vince mi zdvořile vzal iPad z rukou, jakmile kamera zachytila můj útěk. Odložil ho stranou. Podívala jsem se na své ruce a nebyla jsem schopná slova.

"Jsem jedno ucho." promluvil Vince.

"Já..." začala jsem, ale vůbec jsem netušila, co říct.

Můj bratr trpělivě čekal. Dala bych cokoli za to, aby mezi námi bylo víc prostoru. Děsil mě tou blízkostí, ale na druhé straně gauč končil a já seděla namačkaná mezi ním a obrovským polštářem.

"Udělalo se mi špatně." vyhrkla jsem a on zvedl obočí.

"Co je to za vysvětlení?" zeptal se a já v jeho hlase vycítila lehké podráždění. Neměl rád, když mu někdo vykládal nesmysly.

"Vybil se mi telefon, bylo mi špatně a nikdo nebyl poblíž, proto jsem tam šla." odmlčela jsem se a snažila si urovnat myšlenky.

"Proto ses schovala za gauč?"

"No... když už jsem tam byla, rozmyslela jsem si to... Říkala jsem si, že jsem tam možná neměla chodit." přiznala jsem se a tahle část zněla věrohodně. Nejspíš proto, že to byla pravda.

"To jsi neměla." Vince chladně přiznal. "Ve stejnou dobu byl Dylan v garáži a Tony ve svém pokoji. Kdybys je hledala, našla bys je. Nechápu, proč jsi jako první zvolila mou kancelář, zvlášť když jsem ti dal jasně najevo, že tě tam nechci vidět."

"Já... já... nevím." zakoktala jsem a hrála si s prsty.

Dala bych cokoliv, abych mohla vrátit čas zpátky a vyvarovat se téhle situaci.

"Zvlášť když jsi byla natolik v pořádku, že jsi mohla skočit za nábytek." dodal.

"Nevím, proč jsem to udělala, mrzí mě to..." zamumlala jsem a oči se mi zalily slzami. Nebreč před ním, Hailie!

Nastala chvíle ticha a já jsem opravdu doufala, že je to ono, že mě už Vince nechá být. Že mi vezme telefon nebo mi řekne, abych vypnula televizi. Konec příběhu. Ale to nebylo všechno.

"Nechtěla bys mi říct ještě něco?"

Ta otázka, tím chladným a klidným hlasem, položená otázka vyjadřovala mnohé. Varování, které se za ní skrývalo, bylo tak silné a jasné, že mě zamrazilo. Věděla jsem, o co jde, a Vince to věděl také. Teď jsem to byla já, kdo to musel říct nahlas.

Měla jsem se přiznat, nebo si hrát na blázna? To druhé mi moc nešlo. Na druhou stranu jsem si nebyla jistá, jaký je můj denní limit přiznání.

"Hailie, nemám na to celý den." řekl, když jsem si dávala na čas s odpovědí.

"Co chceš vědět?" zeptal jsem se neurčitě. Skoro jsem se rozhodla přiznat pravdu o Dylanově zbrani, ale vůbec jsem netušila, jak to vyjádřit slovy.

"Jestli mi chceš říct něco jiného." zopakoval, čímž mi práci nijak neulehčil.

Zhluboka jsem se nadechla a přikývla, aniž bych se odvážila podívat se mu do očí.

"Poslouchám."

A řekla jsem mu to. Vyprávěla jsem mu o tom, jak jsme se ten den, kdy mě Mona s Audrey navštívily, vplížily do Dylanova pokoje. Řekla jsem, že jsme si ho vybraly náhodně a šly tam spolu. Nechtěla jsem na Monu nic nastražit.

"Byla to jen hra, nemysleli jsme to zle, opravdu. Ale pak jsme na posteli našli... tu... um... pistoli nebo... a..." odmlčela jsem se.

"Ležela pod zasraným polštářem, tak ses musela pěkně šťourat v mým pokoji, hm?" zavrčel Dylan zpoza mých zad. Otočila jsem hlavu, vyděšená jeho rozzuřeným tónem. I on vypadal dost rozzuřeně. Jako by se celé ty uplynulé dny tvářil, že je všechno v pořádku, a teď se konečně mohl zbavit svého vzteku. Přišel blíž ke gauči a teď stál přede mnou a Vincem. Založil si ruce na prsou a upřel na mě svůj pohled.

Zalapala jsem po dechu a sklopila pohled.

"Omlouvám se, lituju toho." Zašeptala jsem.

"Promiň, nestačí, Hailie. Zaprvé ses mi bez dovolení vplížila do pokoje, což mě samo o sobě naštvalo. Zadruhé jsi našla zbraň, která je mým majetkem, a prostě sis ji vzala. Co tě to kurva napadlo, co?" Dylan zařval a já snila o tom, že mě polštáře prostě pohltí dovnitř.

"Nevím, proč jsem ji vzala." zamumlala jsem.

"Ty nevíš? Co to meleš za nesmysly! Nemáš právo sahat na moje věci a radši si to pamatuj. Hlavně tý zasraný zbraně! Víš aspoň, jak se s nimi zachází? Umíš s nimi střílet? To jsem si kurva myslel! To není hračka pro hloupý děti! Kurva, už je to dlouho, co mě někdo takhle nasral... Máš štěstí, že jsi moje sestra, protože přísahám..."

"Dylane. To stačí." Vince se do toho klidně vložil.

Dylan byl naštvaný. Musel se těšit, až na mě bude takhle řvát. Já jsem to naopak nenesla moc dobře. Po tvářích mi tekly slzy a už jsem se ani nesnažila skrývat, že brečím před bratry. Vždycky jsem byla dost citlivá a neměla jsem ráda, když na mě někdo křičel. Zvlášť tak hlasitě a vulgárně. Zvlášť když to byl můj starší bratr, kterého jsem se bála. Zvlášť když jsem věděla, že má tak trochu pravdu.

"Hailie, to, co jsi udělala, byla neuvěřitelná hloupost. Teď se na mě podívej." začal Vince. Bylo úžasné, jak moc se ovládal, zatímco Dylan prostě vybuchl jako bomba. Zvedla jsem na svého nejstaršího bratra uslzené oči. "Jestli někdy najdeš v tomhle domě zbraň, a já nebudu předstírat, že se to pravděpodobně nestane, ať se tomu budeme snažit zabránit sebevíc, nesmíš se jí dotknout, ani se na ni podívat. Necháš ji tam, kde je, a budeš o tom informovat jednoho z nás, rozumíš?"

Přikývla jsem a popotáhla nosem.

"Slovně,"

"Ano, rozumím." zamumlala jsem sotva slyšitelně.

"Máš zákaz vstupu do pracovního křídla ani do pokojů, které patří mně nebo ostatním tvým bratrům. Je to jasné?"

"Ano, je."

"Hailie, nerad se opakuji, tak to měj na paměti. Pokud se nehodláš řídit těmito jednoduchými pravidly, postarám se, aby to někdo udělal za tebe. A myslím, že jsi na to, abys měla chůvu, příliš stará, ne?"

"Ano," potvrdila jsem a stále se vyhýbala jeho pohledu.

"Žádný návštěvy kamarádů doma, aspoň dokud si to nerozmyslím. Ve škole budeš během polední přestávky celý příští týden sedět u stolu svých bratrů."

"Ale..."

"Tohle není vyjednávání, Hailie." přerušil mě.

"Taky máš domácí vězení až do konce měsíce."

Překvapená jsem vykulika oči.

"A co Silvestr?" zeptala jsem se, bála jsem se, že přijdu o všechnu zábavu, kterou jsem už měla naplánovanou s mými přáteli.

"Uvidíme." odpověděl mi milosrdně.

Neulevilo se mi. Byla polovina prosince, takže můj zákaz nebude trvat tak dlouho, ale brzy budou vánoční prázdniny. Budou volný dny a já si je nebudu moct pořádně užít tím, že si zajdu do kina, na pizzu nebo se jen tak poflakovat po obchoďáku s kamarády.

Samozřejmě jsem věděla, že to Vince nenechá jen tak. Dylan odešel a naposledy se na mě otráveně podíval. Vincent se zvedl a já, ačkoli jsem byla ve špatném stavu, jsem se rozhodla položit mu otázku, která mě trápila.

"Proč jsi sis se mnou o tom všem přišel promluvit až teď?"

Vince se na mě podíval a poprvé za dnešek se jedním koutkem úst lehce usmál. Také pokrčil rameny a odpověděl těsně předtím, než odešel z obývacího pokoje.

"Byl jsem zvědavý, co uděláš. A zasloužila sis být potrestána trochou stresem."