Slečna Dokonalá a Její Bratři

3. Kapitola

V pondělí jsem měla možnost u snídaně potkat naší hospodyni, kterou byla starší, milá paní. Zdálo se, že žije ve svém vlastním světě, ale udělala mi úžasné palačinky s javorovým sirupem a ovocem. Jedla jsem je sama, protože moji sourozenci se vypařili a první bratr, kterého jsem ten den viděla, byl Will. Přišel dolů ve chvíli, kdy jsem vstala od stolu. S úlevou jsem ho přivítala, protože ze všech mých bratrů jsem se v jeho společnosti cítila nejlépe.

"Odpoledne nás navštíví sociální pracovnice" Will mě informoval. "A protože ti za týden začíná škola, co kdybychom dneska vyrazili na nákupy? Dnes mám volný den."

Většinou jsem nákupy do školy měla ráda, ale tentokrát jsem nebyla příliš nadšená. Letos to mělo být jiné. Nová škola, noví kamarádi, noví učitelé... Nebyla jsem na to připravená. Navíc jsem se cítila trochu divně s tím, že za mě bude platit Will. Což nedává smysl, protože je jasné, že já nemám žádné peníze.

Jeli jsme stejným černým džípem, kterým mě vyzvedl z letiště.

Ani jsem se nesnažila předstírat, že mám modní oblečení, takže jsem se oblékla volných lacláčů a trička s červenými a bílými pruhy. Will naopak vypadal ještě lépe než včera v modré polokošili (která mu podtrhovala krásné oči) a khaki šortkách. Byl trochu opálený a to také udělalo své... A já jsem nemohla přestat zírat na jeho elegantní hodinky na zápěstí. Rozhodně jsem vedle něj vypadala jako malá, nevlastní sestra, která byla právě vržena do úplně jiného světa. Nejvíc jsem se tak cítila, když jsme se toulali po obchodním centru. Na Willa všichni zasněně koukali, zatímco já (se svou plachou povahou) jsem měla chuť schoulit se a propadnout se do země.

Nakoupili jsme všechno, co jsem potřebovala, a ještě víc. Will se nikdy nedíval na ceny, ale já ano. Líbila se mi jedna kreslící souprava a přemýšlela jsem, že o ni požádám bratra, ale nakonec jsem nápad zavrhla. Bylo to dost drahé. A já jsem vlastně nikdy neměla tak hezké a kvalitní věci do školy. Will často komentoval věci, které jsem si vybrala jako nekvalitní, a nabízel mi nějaké dražší náhražky a já nesměle souhlasila. Tohle mě máma a babička neučily.

Nakonec mě Will vzal na výbornou zmrzlinu, což mě velmi potěšilo. Zdálo se, že ho trochu pobavilo moje nadšení nad sladkým desertem. Miluju zmrzlinu, co na to říct, a už dlouho jsem jí neměla. Dnes bylo horko a já byla unavená z nakupování, takže jsem po ní toužila ještě víc.

Nejlepším bodem našeho malého výletu však bylo to, že jsem si konečně s jedním z bratrů promluvila i o něčem jiném než jen o pravidlech a zákazech. Will se mě zeptal na mé staré přátele.

Nikdy jsem si nestěžovala na mých málo kamarádů, když jsem ještě žila s mojí mamkou, bohužel náš vztah byl příliš slabý, aby tohle odloučení přežil. Will se také ptal na moje oblíbené předměty a záliby.

Když jsme se vrátili domů a já si odnášela tašky s nákupem do svého pokoje, moje šťastná bublina se roztrhla. Narazila jsem na Dylana. Znovu. Prošel kolem mě na schodech beze slova, ale byl očividně hodně naštvaný a jeden jeho pohled mi stačil, abych dostala husí kůži. Slyšela jsem, jak začíná něco říkat Willovi naštvaným šepotem. Nechtěla jsem, aby mě zase podezřívali z odposlouchávání, a tak jsem rychle zmizela do mého pokoje. Soustředila jsem se na vybalování svých nových kousků a zároveň přemýšlela, jestli se někdy budu cítit pohodlně v tomhle domě, zejména když tu bydlí někdo jako je Dylan.

Sociální pracovnice přišla ve tři odpoledne. Byla to žena. Byla vysoká a ve tváři měla přísný výraz, který okamžitě zmizel, když jsem jí otevřela dveře a přivítala ji v našem domě. Netrvalo dlouho a všichni jsme seděli u obrovského stolu v jídelně. Byli tu všichni moji bratři a pracovnice, která mi byla stejně cizí, jako moji sourozenci. Seděla jsem mezi Willem a Vincem, šťastná z blízkosti s tím prvním. Pořád jsem se, ale nemohla zbavit pocitu, že tohle je jenom fraška. Nehledě na to, že to bylo poprvé, co jsem viděla všechny své bratry v jedné místnosti.

"Ach, máš takový štěstí, Hailie, že máš tolik bratrů, kteří jsou ochotni se o tebe postarat." pokračovala paní Berryová po několika minutách rozhovoru, kterého jsem se nezúčastnila, ale všichni moji bratři ano, dokonce i Dylan a Tony.

"Řekni mi, jak se ti líbí tvůj nový domov?" zeptala se mě, když skončila s blábolením o tom, jak výborné pečivo naše hospodyně servírovala.

Pokrčila jsem rameny, necítila jsem se povinna na tak nedbale položenou otázku pořádně odpovědět, ale ucítila jsem Vincův pohled a aniž bych se na něj ohlédla, dodala jsem: "Moc se mi tu líbí."

"Že jo? Je to tu úžasné."

Paní Berryová vrhala na Willa a občas i na Vince koketní pohledy, takže jsem věděla, že už s nimi mluvila dřív a že si ji oba moji bratři omotali kolem prstu. Takový nedostatek profesionality jsem už dlouho neviděla.

"A co škola? Je všechno připravené?" zeptala se paní Berryová a odkašlala si, jako by slyšela moje myšlenky.

"Jak jsme o tom už mluvili dříve, Hailie už je zapsaná ve škole St. Mitchell," odpověděl Vince.

 "Dnes jsme byli v obchodním domě, abychom jí nakoupili všechny věci, které potřebuje." Will se vmísil do hovoru a mrkl na ni.

"Takže máš všechno, Hailie?" Zeptala se mě paní Berryová.

"Ano, dokonce víc, než potřebuju," odpověděla jsem, šťastná, že konečně můžu říct něco upřímně. Paní Berryová se lehce zasmála.

"Jaké máš plány na tento týden?"

"Jsou to poslední volné dny před začátkem školy, takže si myslím, že bychom je měli využít a trochu se poznat," řekl Vince a položil mi ruku na rameno. "Bylo by hezké, kdyby s každým z nás strávila trochu času."

"Ano, to je báječný nápad." Paní Berryová souhlasila.

Co se skrývalo v jeho slovech, jsem se dozvěděla večer, když paní Berryová odešla a já jsem si šla do kuchyně pro sklenici vody. Dylan ležel na gauči v obývacím pokoji, když k němu Vince přišel.

"Zítra máš na starosti Hailie," řekl mu jako by se nechumelilo a já nevěřila vlastním uším.

"Co to sakra, proč já?" zeptal se Dylan zjevně otráveně.

"Mám práci a potřebuju Willa, takže to padlo na tebe." řekl Vince bezstarostně a dál se soustředil na svůj iPad.

"Co s ní mám jako dělat? Nikde nebylo daný, že budu dělat zasranou chůvu!"

"Něco vymyslíš." řekl Vince a odešel z obýváku. Prošel kolem mě a ani se na mě nepodíval a já se kousla do rtu, jen abych se nerozbrečela.