Slečna Dokonalá a Její Bratři

33. Kapitola

Ještě jednou.

Dívala jsem se na hlaveň pistole, která na mě mířila. Nedokázala jsem popsat co jsem v tu chvíli cítila. Chtěla jsem se na Tonyho podívat. Věděla jsem, že i když je náš vztah někdy dost drsný, pořád je to můj bratr, moje rodina a pohled na jeho tvář by mě utěšil.

Ale nedokázala jsem odtrhnout oči od té zbraně. Byla jsem si jistá, že umřu. Ale nechtěla jsem. Nad svou smrtí jsem přemýšlela jen jednou, a to hned po nehodě mámy a babičky. Ptala jsem se sama sebe: "Co si na tomhle světě bez mámy počnu?". Uvažovala jsem, že půjdu v jejich stopách, ale to jen během jedné, opravdu těžké noci, kdy jsem nemohla spát a prolila jsem spoustu slz. Druhý den mi bylo řečeno, že mám bratry.

I když mi moje milovaná maminka stále moc chyběla, nebyla jsem připravená zemřít. Plešoun se mě však na názor neptal. Uslyšela jsem cvaknutí a stiskla jsem víčka. Srdce mi šíleně bušilo.

Výstřel.

Můj výkřik přerušil zvuk několika dalších rychlých ran následovaných hlasitým nadáváním.

Ležela jsem přitisknutá k zemi. Potřebovala jsem chvilku, abych pochopila, co se vůbec děje. Tony klečel přede mnou, zády ke mně. To on do mě strčil. Jednou rukou se držel země a druhou měl nataženou před sebou a svíral v ní pistoli.

Na chvíli jsem ztratila vědomí.

Znovu vystřelil. Dvakrát. V pozadí se bez ustání ozývaly nějaké nadávky. Po chvíli se mi podařilo rozeznat dva chrčící hlasy. Jeden z nich patřil mému bratrovi, druhý tomu plešounovi.

Tonyho široká záda mi zakrývala výhled, ale čeho jsem si mohla všimnout, byl holohlavý chlapík, který utíkal před kulkami. Kulhal, a to hodně. Nemotorně nasedal na motorku, na které sem přijel. Viděla jsem jeho ošklivý obličej zkřivený bolestí. Sotva se mu podařilo nastartovat motor. Pohyboval se rychle, jen s jednou rukou na řídítkách. Druhou, potřísněnou krví, si pevně tiskl k hrudi.

Chtěl utéct.

Nechápala jsem, co se děje. Ani jsem nechápala, že jsem naživu.

Tony pořád nadával. Ještě několikrát vystřelil směrem k odjíždějící motorce, ale jeho muška byla čím dál horší.

"Kurva!" zařval tak hlasitě, že jsem nadskočila a ozvěna je hlasu se rozléhala lesem.

Pak se pomalu otočil a trochu se zadýchal námahou a asi i bolestí. Podívala jsem se na jeho napjatou tvář. To mě vyděsilo. Nikdy bych nečekala, že na něm uvidím takový výraz. Ještě víc mě vyděsila ta obrovská červená skvrna, která se mu tvořila na tričku.

"Tony!" slabě jsem vypískla. Chtěla jsem mu říct, ať se podívá dolů, ať něco udělá, ať zastaví krvácení nebo cokoli jiného... Ale on se odvrátil, jen aby se mohl soustředit na mě.

"Střelil tě?!" zeptal se s lehkou panikou v hlase.

Nemohla jsem se pohnout ani použít hlas. Zírala jsem na něj s vytřeštěnýma očima. Na mě toho bylo až příliš mnoho.

"Hej, odpověz mi!" popohnal mě a luskl mi prsty před obličejem.

Z šoku, ve kterém jsem se ocitla, mě to nevytrhlo. Otupěle jsem zírala na jeho ruku a nechápala, co tím myslí. Tony však neztrácel čas. Když se nespokojil s mojí odpovědí, rozhodl se, že se po ní podívá sám.

Jeho ruce mi odhrnuly vlasy za zády a rychlým pohybem popadly zip mé bundy a otevřely ji. Všechny jeho pohyby byly rychlé. A ne zrovna jemné. Málem mi roztrhl tmavý pytlovitý svetr, když ho dalším rychlým škubnutím vytáhl nahoru. Cítila jsem, jak mě na nahou kůži pleská studený vzduch, a normálně bych se od Tonyho odtrhla a obvinila ho z narušení mého soukromí, ale on svou prohlídku rychle dokončil, nedbale pustil látku, zaklonil hlavu a vydechl.