Slečna Dokonalá a Její Bratři

25. Kapitola

"Víš, čím se živím, Hailie?" zeptal se mě Vince. Mluvil zřetelně, ale dostatečně potichu, abych ho slyšela jen já.

Musela jsem se nad odpovědí trochu zamyslet.

"Will mi řekl, že máš rodinnou firmu." odpověděla jsem nejistě.

Na Vincových rtech se objevil stín úsměvu.

"Will to řekl moc hezky."

"Takže to není pravda?"

"Ale je."

Zmlkla jsem, nevěděla jsem, co mám říct. Vince mě chvíli pozoroval a na první pohled se tvářil vážně, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že se vlastně baví.

"Co dalšího ti Will řekl?"

V tu chvíli jsem zaváhala.

"Ž-že jsi po smrti svého otce převzal jeho místo ve firmě a že ti kluci pomáhají..."

Jednou se mi náhodou podařilo z Willa dostat informace, které jsem teď předala Vincovi, ale to bylo všechno, co jsem o jejich podnikání věděla. Což se rovnalo nule. Navíc mě spíš zajímal útržek o otci, tedy o muži, který byl nejen jejich rodičem, ale i mým. Muž, kterého jsem nikdy neměla možnost poznat. Zajímalo mě, jaký to byl člověk, ale bylo opravdu těžký vést s bratry nějaký vážný rozhovor. Dokonce i Will mé otázky utnul.

"Je to také tvůj otec, Hailie." upozornil mě Vince přísným hlasem.

Přikývla jsem a unikla očnímu kontaktu.

"Tak dobře. Věděla jsi, že máme víc než jednu firmu?" zeptal se opět svým napůl vážným, napůl pobaveným hlasem.

Teď jsem zavrtěla hlavou a nechápavě se na něj podívala.

"A ne všechny jsou legální. Chápeš, co tím myslím?" pokračoval pomalu.

Zírala jsem na něj široce rozevřenýma očima a nevěděla jak reagovat, proto jsem jen pokrčila rameny a snažila se skrýt všechny emoce, které ve mně rostly.

"Hailie, jestli mi nechceš odpovídat na otázky ústně, tak tenhle rozhovor ukončíme tady a teď." Vince mě informoval a najednou mluvil mnohem chladněji.

Seděla jsem jako přimražená na místě a nebyla jsem schopná říct ani slovo. Neptejte se mě proč. Samozřejmě jsem nechtěla, aby přestal. Chtěla jsem vědět víc. Jenže jsem se nejspíš příliš bála pravdy.

Vince neztrácel čas. Chvíli se na mě díval a pak přikývl, jako by mé rozhodnutí přijal, a vstal.

"Odcházíme." přikázal a začal si zapínat kabát.

V tu chvíli mi došlo, že přicházím o šanci odhalit bratrovo tajemství, o něco, s čím jsem se trápila celé měsíce.

"Ne! Ne, odteď budu odpovídat, přísahám!" rychle jsem vykřikla.

"Vstávej." řekl jen a s očekáváním se na mě podíval.

Vstala jsem, ale jen proto, abych se k němu přiblížila, a chytila ho rukou a zabránila mu zapnout poslední knoflík.

"Prosím, řekni mi víc, prosím." prosila jsem a podívala se mu do očí.

Byly prázdné. Zvedl je a rozhlédl se po kavárně. Pak se na mě znovu podíval a tyčil se nade mnou. O něčem uvažoval.

"Odcházíme." Zopakoval nakonec, a když jsem otevřela ústa, abych protestovala, dodal: "Dokončíme to v autě."

S úlevou jsem pustila jeho ruku. Vince využil mé roztržitosti a rychlým pohybem sebral ze stolu můj telefon, strčil ho do kapsy a nic neřekl. Ani já jsem to nekomentovala, protože jsem to očekávala. Koneckonců jsem byla za školou.