Slečna Dokonalá a Její Bratři

6. Kapitola

V noci jsem opět slyšela nějaký ruch a hlasy, ale nedokázala jsem je rozlišit. Jakmile jsem však ráno uviděla Tonyho, věděla jsem, že byl jeden z těch, kteří předtím dělali hluk. Bylo poledne a já se dívala na televizi. 

Bylo to poprvé od mého příjezdu sem, co jsem se rozhodla dívat na animáky, a musím přiznat, že mi tahle nepříliš produktivní zábava chyběla. Zezačátku jsem si trochu nebyla jistá, jestli vůbec smím televizi zapnout, ale čím déle jsem pohodlně seděla na gauči, tím jsem se cítila jistější.

Tony byl první bratr, kterého jsem toho dne viděla. Na první pohled vypadal unaveně. Měl tmavé kruhy pod očima, byl bledý a viditelně ospalý.

"Buď připravená za deset minut," zavrčel, ani nepozdravil, zívl a vyzařovala z něj nevraživost. Trochu mě to zabolelo, protože co jsem mu vlastně udělala...

"Kam jdeme?" zeptala jsem se, ale on odešel.

Povzdechla jsem si a snažila se zachovat klid. Musí se ke mně takhle chovat? Raději bych zůstala doma. Zvedla jsem se z gauče a šla do mého pokoje. Chvíli jsem měla chuť vzít si ty šaty, o které se včera vedl spor, ale neměla jsem chuť se hádat.

Tony si překvapivě vybral auto, které bylo ze všech v garáži to méně nápadné.

"Kam jedeme?" zopakovala jsem otázku, když Tony nastartoval motor. Předpokládala jsem, že mě v malém uzavřeném prostoru nebude ignorovat, ale mýlila jsem se. Jen zapnul hudbu, nějaký rap, který jsem předtím neslyšela, a nepoctěl mě ani pohledem. Kéž bych trvala na tom, že zůstanu doma.

Jeli jsme asi půl hodiny, když jsem začala být netrpělivá. Kam mě to veze?

"Proč tu s tebou vůbec jsem?" zeptala jsem se, měla jsem toho totiž dost.

Tony stále nereagoval, ale já mluvila dál.

"To máte mezi sebou rozvrh? Kdo a kdy má se mnou trávit čas?"

Začínala jsem být opravdu podrážděná, ale na něj to nedělalo dojem.

"Něco takového." Odpověděl nedbale a nespouštěl oči ze silnice.

Přála jsem si, aby se tehdy nerozhodl mi odpovědět, protože jsem se zase cítila trochu dotčená. Ztichla jsem a rychle se podívala skrz okno, abych před ním skryla emoce. Nevím, jestli si toho všiml, ale nic neřekl.

Zastavili jsme před nějakým bohatě vypadajícím domem. Byl menší než ten náš, ale přesto působivý. Tony mi řekl, abych vystoupila z auta, a já ho nesměle následovala a zastavila před vchodovými dveřmi. Než stačil použít zvonek, přivítal nás nějaký muž. Vypadal starší než Tony. Byl plešatý a měl na sobě bílé tričko a šedé tepláky. Musel očekávat mého bratra, ale tázavě se na mě podíval.

"Moje sestra," zavrčel Tony. Muž se na mě široce a k mému překvapení i souhlasně usmál. Pozval nás dovnitř, kde byl interiér převážně v barvě písku a celkově mnohem méně strohý než v bratrově domě.

"Zlato, mohla bys Tonyho sestře udělat něco k pití?" Muž vykřikl a mrkl na mě. Z jakési místnosti se vyklonila krátkovlasá blondýnka víceméně v jeho věku. Vypadala otráveně, ale jakmile mě uviděla, rozjasnila se a přikývla.

Cítila jsem se opravdu nepříjemně a nenáviděla jsem Tonyho za to, že mě dostal do takové situace. On, naprosto bez zájmu o mě, odešel s mužem, který nás přivítal do sklepa a já zůstala ztracená sama v tomhle domě s nějakou cizí ženou.

Jmenovala se Emma a ukázalo se, že je nesmírně milá. Vzala mě do kuchyně, kde nám připravila vodu s mátou, kostkami ledu a jahodami, a pak jsme si šly sednout na terasu. Zahrada byla plně rozkvetlá. Emma byla velmi komunikativní, takže jsme si hodně povídaly. Věkový rozdíl pro nás nebyl problém, docela jsme si rozuměly. Tehdy jsem pocítila, jak mi chybí ženská společnost. Tak moc, že když se pro mě Tony vrátil, nechtělo se mi ještě odejít. Samozřejmě jsem neprotestovala. Ne, že by to mělo nějaký smysl.