Slečna Dokonalá a Její Bratři

35. Kapitola

Celý den jsem ležela rozvalená na gauči v obýváku. Eugenie mi přinesla dva velké polštáře, nadýchanou peřinu a plyšovou deku, do které jsem se doslova zabořila. Bylo mi dobře a navíc jsem byla ráda, že jsem v obýváku, a ne ve své nudném pokoji. Střídavě jsem podřimovala a sledovala Netflix.

Když se mě Eugenie zeptala, co bych si dala k jídlu, chtěla jsem jí odpovědět, že nemám hlad, protože po všech těch věcech, které se mi staly, jsem neměla chuť k jídlu, ale v tomhle domě jsem ztratila právo odmítat jídlo. Přísný pohled, který po mně Will střelil, mě donutil souhlasit s tím, že si dám porci palačinek se sýrem a houbami. Sledoval mě, jak je žvýkám do posledního sousta. Eugenie mě také krmila tunami ovoce a připomínala mi, abych pila hodně vody.

Takové blažené lenošení ale znamenalo i spoustu času na analyzování a já měla určitě o čem přemýšlet. Zvlášť po mém rozhovoru s Willem v autě, který se odehrál, když jsme se vraceli z té chaty.

Zpočátku jsem byla zticha a jen jsem zírala na silnici před sebou, i když jsem měla hlavu plnou událostí, které se mi v poslední době staly. Nutně jsem potřebovala nějaké vysvětlení. S výslechem Willa jsem však byla opatrná, protože jsem věděla, jak neochotně odpovídá, ale nakonec jsem se rozhodla, že nehledě na okolnosti si zasloužím znát alespoň část pravdy.

"Kdo..." pročistila jsem si hrdlo, protože můj hlas byl chraplavý. "Kdo byl ten muž?"

Will se dál díval na cestu a chvíli mi neodpovídal. Jeho výraz se nezměnil, jako by mě neslyšel, ale nakonec promluvil.

"To nevíme."

Zadívala jsem se na své ruce a zkusila to znovu.

"Tak jak jste ho našli?"

Viděla jsem, že Will se jako vždycky trochu napjal, když jsem mluvila o pro něj nepříjemných tématech. Stiskl volant pevněji než obvykle. Ale odpověděl, chladně a aniž by se na mě podíval.

"Byl zraněný, nemohl utéct daleko. A máme tady v okolí spoustu, spoustu přátel. Koneckonců je to naše oblast."

"Vaše oblast?" zopakovala jsem a zamračila se.

Jen přikývl a nechtěl nic dál vysvětlovat. Měla jsem spoustu otázek, jen jsem netušila, kterou z nich bych měla položit jako první, aby Willovy strohé odpovědi dávaly smysl. Chvíli jsem bojovala se svými myšlenkami, až jsem to vzdala.

Zhluboka jsem si povzdechla, zaklonila hlavu a zadívala se nahoru, na strop v autě. Můj bratr se na mě podíval. Zavřela jsem oči, a když jsem je znovu otevřela, podívala jsem se na něj. Znovu se soustředil na řízení.

"Wille... co se včera stalo?" zeptala jsem se unaveným, poraženým a prosebným hlasem.

Sundal jednu ruku z volantu a otřel si s ní obličej. I on byl unavený.

"Muž, který tě napadl, chtěl rozpoutat válku proti naší rodině." Když viděl můj zmatek, vzpomněl si, že mi musí vysvětlit každý detail, a tak dodal: "Když říkám 'rodina', nemyslím tím jen tebe a kluky, ale i celou naši firmu a lidi, kteří pro nás pracují."

"Dobře..." snažila jsem se alespoň vypadat, že mu rozumím, aby pokračoval.

"Chtěl Vinceho oslabit a věděl, že jediný způsob, jak to udělat, je ublížit lidem, na kterých mu nejvíc záleží. Proto měl takovou radost, když zjistil, že se mu podařilo chytit jeho mladší sestru."

Zamračila jsem se.

"Nechápu, proč..."

"Tony je Tony, a i když je jasný, že ho Vince miluje, ty jsi ta ztracená mladší sestra, se kterou se nedávno znovu setkal. Ty jsi ta, za kterou je zodpovědný. Jsi malá holka, mladá a nevinná. Kdyby se ti něco stalo..." Will se odmlčel a zavrtěl hlavou, zatímco jeho tvář potemněla.