Slečna Dokonalá a Její Bratři

19. Kapitola

"Nemyslíš si, že je Vince docela sadista?" zeptala se Mona a nevěřícně zavrtěla hlavou.

Před začátkem vyučování jsem se sešla s holkama a Marshallem, abych jim porozprávěla o svém víkendovém rozhovoru s nejstarším bratrem.

"Obvykle je v pohodě... Vlastně většinou není doma. To je jedno. Každopádně, ulevilo se mi,"

"Ulevilo? Ale pořád jsi na začátku. Nevysvětlil ti, jak je to se všemi těmi zbraněmi. Právě naopak, vlastně tě varoval, že jich může být ještě víc!" namítl Marshall.

"Nemá cenu moje bratry k něčemu nutit, dokonce ani k jednoduchému vysvětlení."

"Tak je nemusíš nutit, ale nezapomeň, že máš ještě tajemství, které musíš odhalit." řekla Mona.

"Nechte mě být. Už tak mám dost starostí se všemi těmi nápady. Teď ani nevím, jestli s vámi budu moct strávit Silvestra..." povzdechla jsem si.

"Budeš moct, pokud budeš hodná." odpověděl mi hlas, který nás všechny čtyři přiměl ztuhnout na místě. Byl to Dylanův hlas, který právě vyšel zpoza rohu chodby. Zastavil se před námi a usmíval se. Od sobotního rozhovoru jsem s ním nemluvila.

Koutkem oka jsem viděla, že Mona, která stála nejblíž Dylanovi, o krok ustoupila. Dylan si toho všiml taky, protože se usmál o něco víc.

"Děvčata, až si příště budete chtít hrát v mém pokoji, tak mi dejte předem vědět." škádlil a mrkl na Monu a Audrey, které obě sklopily oči a zčervenaly. Můj bratr věděl, jak na lidi. Pak se podíval na mě: "A ty nezapomeň, oběd."

Neochotně jsem přikývla a podívala se někam do strany, jen abych se na něj nemusela koukat. Hned na to Dylan odešel.

"Panebože..." vykoktala poté Mona s široce rozevřenýma očima.

"Nechápu, jak můžeš normálně fungovat, když žiješ s někým, jako je Dylan, pod jednou střechou." zamumlala Audrey. Její vždy bledá pleť se neshodovala s příšerně růžovými tvářemi.

"Jo? No, vlastně by se dalo říct, že žiju pod jednou střechou s pěti takovými Dylany." odpověděla jsem.

"Myslím, že kdybych byl na tvém místě, asi bych se zhroutil," přiznal Marshall. Také zbledl, i když se Dylan na něj přímo ani neotočil.

Za chvíli zazvonil zvonek a rozešli jsme se. Cítila jsem potřebu si s nimi ještě popovídat a dost mě trápilo, že je během oběda neuvidím. O jedné z přestávek jsem se alespoň setkala s Jasonem.

"Chci tě někam vzít." řekl mi a držel mě v pase.

"Já taky, ale asi to nepůjde. Za prvé, moji bratři mě nikdy nenechají s tebou nikam jít, a za druhé, stejně mám domácí vězení." povzdechla jsem si.

"S tím prvním se nějak vypořádáme a s tím druhým počkáme." odpověděl, mrkl na mě a doslova mi olízl rty, než jsem stihla říct něco dalšího.

Na oběd jsem šla s velkou nechutí. Nechtěla jsem sedět s bratry, už tak jsem měla dost toho, že jsme občas jedli doma společně. Kromě toho mě děsilo, že jsem v téhle části jídelny obklopená staršími studenty. Vzala jsem si jídlo, naposled se podívala na stůl mých kamarádů a zamířila ke stolu, kde moji bratři seděli. Ten byl jako vždy obsazený také jejich kamarády. Jeden z nich, který měl vlasy tak světlé, že byly skoro bílé, se na mě podíval se zdviženým obočím, když jsem přišla blíž a postavila se za Tonyho a Shaneova záda. Otočili hlavu, podívali se na mě od shora dolů a pak se Tony soustředil zpátky na své jídlo, Shane se trochu posunul a udělal mi mezi oběma trochu místa. Super.