Slečna Dokonalá a Její Bratři

30. Kapitola

Po zdřímnutí mi nebylo o moc lépe. Stále mi bylo špatně a v ústech jsem měla příšernou chuť nikotinu. Nejvíc mi smrděly vlasy a prsty, takže první, co jsem udělala, když jsem vstala z postele, byla dlouhá sprcha. Pak jsem si pečlivě vyčistila zuby a nakonec jsem vypil půlku lahve vody, kterou mi Vince nechal na nočním stolku. Žaludek mi zklamaně zasténal, ale řekla jsem mu, ať drží pusu. Měla jsem dojem, že kdybych teď něco snědla, začala bych zase zvracet.

Pozdě večer za mnou Vince přišel, když jsem se v obýváku dívala na Netflix. Řekl mi, abych mu vrátila zapalovač, a vzal mi telefon a notebook. Taky mi dal na dva týdny domácí vězení a nařídil vypnout televizi. Nikdy předtím mi tolik věcí takhle nevzal.

"To je za lhaní." vysvětlil mi, když jsem po něm střelila zmateným pohledem s názvem Proč to děláš, vždyť už jsi mě potrestal?

Moje domácí vězení se nemilosrdně vleklo a já se po škole nesmírně nudila, ale brzy jsem si našla něco pěkného na práci. Kromě učení (v němž jsem byla tak dobrá, že jsem mu nemusela věnovat tolik času) jsem začala cvičit. Zcela ignorujíc fakt, že jsme měli v domě luxusní posilovnu, jsem dělala hlavně dřepy a sedy-lehy. Hodně sedů-lehů. V mém pokoji, aby to bratři neviděli. Nevím proč. Asi jsem se rozhodla, že se v posilovně ukážu, až když budu vypadat líp. Budou překvapený.

Také jsem našla nějaký prázdný sešit, který jsem proměnila ve svou malou bibli. Will mi dovolil používat počítač k domácím úkolům a já jsem využila příležitosti a navštívila několik zajímavých webových stránek a udělala si malý seznam jídel, která jím nejčastěji, a ingrediencí, které často používám, spolu s kaloriemi. Později jsem musela počítač vrátit, ale zůstala jsem dlouho vzhůru a vylepšila si sešit. Přidala jsem pár barev, nakreslila pár věcí a dokonce si zapamatovala všechny kalorie nazpaměť. Brala jsem to jako další věc k učení, takže jsem si je zapamatovala docela rychle.

Od té doby jsem se při pohledu na jídla, která uvařila Eugenie, ještě víc mračila. Přesto jsem čas od času dostala chuť na něco dobrého, ale pak jsem si v duchu říkala, ať znám své hranice, a většinou to zabralo.

Jednoho dne se stalo něco, co mě přimělo na chvíli zapochybovat o důvěryhodnosti mého nového životního stylu. Byla jsem ve škole a společně s Monou jsme šly o polední přestávce na záchod. Mona si potřebovala odskočit a já jsem vždycky hledala příležitost, jak se vyhnout jídlu nebo alespoň toho sníst méně, a tak jsem jí ochotně nabídla svou společnost.

Jakmile jsme vešly na toalety, uslyšely jsme hlasité vzlykání. Zmateně jsme se na sebe podívaly.

Kousla jsem se do rtu a Mona se podrbala na hlavě.

"Halo? Je všechno v pořádku?" Mona se váhavě zeptala a přišla blíž ke kabince, odkud se ozýval pláč. Po jejích slovech nejdřív trochu utichl, ale za pár vteřin opět zesílil a byl ještě silnější.

"Nepotřebuješ pomoc?" zkusila to znovu, zatímco já byla stále potichu. Ne proto, že bych nechtěla pomoc, ale měla jsem divný pocit.

Po chvíli vytí a fňukání jsme konečně uslyšely hlas.

"M-mono?" ozval se ženský hlas z kabinky.

Podělili jsme se o další překvapený pohled.

"Ano..." moje kamarádka opatrně odpověděla.

Pláč znovu pokračoval a přehlušil cvaknutí zámku, ale dveře do kabinky se otevřely a ukázaly sedící na poklopu záchodu shrbenou Lavinii. Při pohledu na ni jsem se prudce nadechla. Rovné světlé vlasy měla rozcuchané, obličej zarudlý a po tvářích se jí kutálely slzy spolu s černou řasenkou. Vypadala zoufale.