Slečna Dokonalá a Její Bratři

2. Kapitola

"Tak ty nás tady tajně odposloucháváš?"

Přejel mi mráz po zádech, okamžitě jsem se otočila a mé vykulené oči se setkaly s pobaveným Dylanem. No, možná se tvářil rozesmátě, ale své temné aury se rozhodně nezbavil.

Zavrtěla jsem hlavou, neschopná slova. Dylan se tiše zasmál, prošel kolem mě a sešel dolů. Tušila jsem, že se nejspíš chystá ostatním říct, že Hailie číhá kolem a odposlouchává cizí rozhovory, a to by se jim určitě nelíbilo. Nechtěla jsem na své nové bratry udělat takový dojem, a tak jsem ho rychle následovala, ve snaze se zoufale bránit.

"Všichni jste neopatrní. Proč naší malé sestře hned neřeknete všechna naše tajemství?" Dylan se zeptal, rozvalený na pohovce v obývacím pokoji. Všichni tři muži, jejichž hlasy jsem slyšela, stáli ve stejné místnosti a dívali se na něj. Byli tam dva kluci, téměř stejní, s krátkými tmavými vlasy a malým strništěm. Jeden z nich měl na ruce velké tetování a druhý měl černý kroužek na obočí. Třetí muž byl nejstarší, jak naznačoval jeho postoj. Byl oblečen klasicky v bílé košili a tmavých kalhotách, měl tmavé, dozadu sčesané vlasy a ledově modré oči, které zíraly na mě, jak stojím na prahu obývajícího pokoje.

Hlas se mi jako obvykle zasekl v krku, zvlášť když jsem po chvíli byla středem pozornosti všech zde přítomných. Škoda, že nikde poblíž nebyl WiIl, prolomil by totiž to trapné ticho. Nikdo jiný se k tomu neměl. "Nic jsem neslyšela. Zastavila jsem se na schodech, protože jsem vás nechtěla rušit." tiše jsem zamumlala a sklonila hlavu. V duchu jsem se chtěla plácnout do čela. Proč jsem byla tak vystrašená?

"Nic se neděje, Hailie," ozval nejstarší muž a zněl o něco laskavěji, takže jsem okamžitě pocítila úlevu. Pak dodal: "Čekal jsem, až přijdeš dolů. Rád bych s tebou mluvil, pojď za mnou, prosím."

Sama jsem usoudila, že to musí být Vince, můj opatrovník. Hned jak dořekl poslední větu, odešel z obývacího pokoje, aniž by se na ostatní kluky podíval. Položil mi ruku na záda a začal mě směrovat k vedlejším dveřím, a já ho v tom bez odporu nechala.

Nepředstavil mi dvojčata, se kterými předtím mluvil, ale na základě mých omezených znalostí mé nové rodiny jsem usoudila, že to museli být Shane a Tony. Jen jsem nevěděla, kdo je kdo.

Vince mě zavedl do místnosti, která by mohla být kanceláří nebo miniknihovnou. Byla zařízená docela vkusně: teplé dřevěné odstíny v kombinaci s šedými barvami. Vince se posadil do křesla a elegantním gestem ukázal na pohovku. Posadila jsem se na ní a svojí pozornost upřela na moje dlaně.

"Je mi líto smrti tvojich blízkých," začal s hlasem bez jakýchkoli emocí. "Jsem tvůj nejstarší bratr, ten, který se stal tvým opatrovníkem. To už víš."

Přikývla jsem a Vince pokračoval.

"Neznám tě, Hailie, ale z informací, které jsem o tobě získal a shromáždil, vím, že nezpůsobuješ žádné problémy. Máš dobré známky, čistý rejstřík, jsi zdravá a dobře vychovaná. Takže očekávám, že to tak zůstane. Přál bych si, aby ses vyhýbala problémům i nadále. Teď tě seznámím s pravidly, které budeš dodržovat, ano?"

Znovu jsem přikývla a cítila, jak mi běhá mráz po zádech. Vincův způsob řeči byl dost stresující, nemluvě o tom, že mě oslovoval přímo a prakticky mě varoval, abych ho neobtěžovala.

"HaiIie, když se tě na něco zeptám, chci, abys odpověděla nahlas a podívala se na mě," napomenul mě a mně se zrychlil tep. Okamžitě jsem vzhlédla.

"Rozumím." vypískla jsem přes knedlík v krku a statečně se mu podívala do modrých a klidných očí. "Ze zákona jsi v mé péči a s důležitými záležitostmi se máš obracet na mě, ale protože hodně pracuji a často nejsem k zastižení, budou za tebe zodpovědní i tví ostatní bratři. Přál bych si, abys na to nezapomněla."

To, co řekl, se mi líbilo méně a méně, ale neměla jsem odvahu na jeho slova pořádně zareagovat.

"Co se týče pravidel, jsou jednoduchá. Bez námitek nás poslouchej, nikdy nelži, nenadávej, nepij, nekuř, nechoď za školu, vždy nám dej vědět, jestli chceš jít ven nebo něco potřebuješ. Pokud půjdeš druhý den do školy, spát jdeš nejpozději v jedenáct večer. Žádní kluci, žádné rande. Will už tě varoval, ale je důležité, abys nechodila do té části domu, kde pracujeme," pokračoval Vince a můj odpor rostl. Všichni bratři budou mít nade mnou autoritu? Dokonce i ti, kteří neměli dost slušnosti, aby se mi představili? Dokonce i Dylan? A proč se nemůžu vídat s kluky? Proč potřebuju mít večerku?

Vince se na chvíli odmlčel, jako by mě vyzýval, abych hned porušila první pravidlo a začala něco namítat. Opravdu jsem měla chuť, ale spolkla jsem svou hrdost a řekla prosté "Dobře,"

"Když mě budeš poslouchat, budeš mít všechno, co budeš chtít," slíbil Vince, potěšený mým submisivním postojem. Tím náš krátký rozhovor skončil.

Večeři jsem strávila společně s ním a dvojčaty. Už jsem věděla, že ten s propíchnutým obočím je Shane a ten s tetováním je Tony. Vince a Tony toho moc nenamluvili, ale příjemně mě překvapil Shane, který se snažil trochu odlehčit náladu tím, že se mě ptal na nějaké nesmysly. Řekl mi něco o škole, kterou s nimi budu navštěvovat. Budeme se míjet na chodbách. Neudělalo mi to radost, ale snažila jsem se to skrýt. Také jsem se po rozhovoru s Vincem nedokázala uvolnit, stresoval mě svými pravidly a suchostí, s jakou se mnou jednal. Všimla jsem si, že se podobně chová i ke svým bratrům, takže takový asi byl, ale neuklidnilo mě to.

Po večeři Shane a Tony zmizeli a Vince mi vysvětlil drobnosti, jako je pracovní rozvrh hospodyně a celkové fungování domu. Na dobrou noc jsme oba vystoupali po schodech a rozdělili se. Šla jsem do své ložnice, a když jsem Vincovi věnovala poslední pohled, stihla jsem si jen všimnout, jak zmizel v chodbě, která mi byla zapovězena.