Slečna Dokonalá a Její Bratři

16. Kapitola

"Mono! Co tě to popadlo?!" hlasitě jsem zašeptala a cítila, jak mě po celém těle polévá studený pot.

"Co?!"

"Proč jsi to sem tahala?"

"Já nevím, jasný? Zpanikařila jsem! Našla jsem to pod polštářem a v tu chvíli mi Audrey řekla, abych vypadla, tak jsem to prostě vzala s sebou... Vlastně jsme se nedohodli, co dělat, když něco opravdu najdu..."

Chytila jsem se oběma rukama za hlavu.

"Určitě si to nenosit do mého pokoje!" zasténala jsem. "Co s ní teď budu dělat?"

Všichni tři jsme chvíli mlčky stáli, protože nikdo z nás neznal odpověď. Podívala jsem se na pistoli, byla malá a černá, ale jiná než ta v Tonyho autě. A patřila Dylanovi. Další zbraň, další bratr.

"Dylan rychle zjistí, že se ztratila." řekla jsem si tak trochu pro sebe.

"Možná ne..." začala Mona, ale můj pohled ji přiměl zavřít ústa.

"Schovávám si pod polštář věci jako knížky nebo huňaté ponožky a vždycky si na ně vzpomenu. Nevěřím, že Dylan může zapomenout na to, že tam má zatracenou zbraň!" vyjela jsem na ní.

"Tak ji dáme zpátky." napadlo Audrey.

"Prosím tě, nenuť mě, abych si tím prošla znovu!" vykřikla Mona.

"Kromě toho, jestli mě Eugenie zase uvidí, jak se promítám vedle schodů, mohla by pojmout podezření." dodala jsem.

"Je to jenom hospodyně, myslíš, že ji zajímá, co děláš?"

"Hospodyně, která pracuje pro mé bratry." Opět jsme na sebe chvíli zírali a neřekli ani slovo.

"Co takhle ji prostě vyhodit." zamumlala Mona.

"Do popelnice?!"

"Jestli to najde někdo zvenčí, budou potíže. Nevíme, na koho je to registrované," poznamenala Audrey. Vzpomněla jsem si na to, jak mi Tony řekl, že má zbraň svého kamaráda. Možná je i tahle kamarádova? Možná má Dylan taky kamaráda, který mu půjčuje zbraně?

"Prostě ji nech někde v domě, třeba v nějakém šuplíku..." řekla Audrey.

"Stejně budou vědět, že jsem to byla já. Moji bratři pracují společně, nikdo v tomhle domě, kromě mě, by něco takového neudělal. Ať už jsem udělala cokoli, jsem v háji." prohlásila jsem a s každým dalším slovem se mi hlas lámal víc a víc, protože jsem si uvědomovala, do jakých problémů jsem se dostala...

Další krátká chvíle ticha.

"Vezmi si jí s sebou." vyhrkla jsem a podívala se přímo na Monu, která ještě víc zbledla.

"Cože?"

"Vezmi si jí s sebou. Schovej si ji doma." zopakovala jsem to.

"Hailie, ne. Rozhodně ne. Děláš si srandu?"

"Je to tvoje chyba, že je to tady." podotkla jsem, cítila jsem trochu výčitky svědomí, ale ne dost silné na to, abych na ni přestala tlačit.

"To není kniha ani ovladač, Hailie! To je zbraň! Nemůžu si do tašky strčit podělanou pistoli! Nemůžu si ji schovávat ve svém pokoji! To je zbraň, je to nelegální, můžeš s tím někomu ošklivě ublížit!" Mona zběsile šeptala.

V hloubi duše jsem věděla, že má pravdu, a tak jsem se zhluboka nadechla a snažila se uklidnit.

"Já vím, omlouvám se, není to tvoje vina. Jen mám hrozný strach."