Slečna Dokonalá a Její Bratři

23. Kapitola

Vždycky jsem si přála mít sourozence. Teď mohu upřímně říct, že bych radši byla jedináček.

Tony ležel na černém gauči ve Vincově kanceláři a zíral na svůj telefon, nijak zvlášť ho náš rozhovor nezajímal, který mě naopak rozbrečel. Snažila jsem se alespoň tiše skuhrat. Začala mě bolet hlava. Je vůbec možný, že tak před patnácti minutami jsem byla nejšťastnější člověk na světě a teď se cítím tak mizerně.

A to všechno kvůli mým bratrům. Kvůli Tonymu. A Vincovi.

"Hailie, doufám, že tohle je naposledy. V žádným případě se nebudeš scházet s tímhle... děckem." řekl Vince po chvíli ticha.

"Jasonem," zamumlal Tony.

"Jasonem." zopakoval pomalu Vince, jako by to jméno ochutnával v ústech.

Zvedla jsem na něj své uslzené a odporu plné oči.

"Nedívej se na mě takhle a nepředstírej překvapení. Především tenhle kluk pro tebe není vhodná společnost. Za druhé, je ti patnáct a na randění je ještě brzy. Je ti to jasné?" Z jeho hlasu mi naskočila husí kůže.

"Kdo řekl, že patnáct let je příliš brzy?" slabým, ale odhodlaným hlasem jsem se zeptala.

Vince mlaskl jazykem, otrávený, že se hádám.

"Já, Hailie. Nemusíš s tím souhlasit. Musíš to přijmout. Je. To. Jasné?"

Sevřela jsem rty do rovné linie a odmítla odpovědět. Udržovala jsem Vincův ledový pohled a nepřemýšlela o následcích. Chtěla jsem jim jen ukázat, že mám právo mít vlastní názor. Nebyl to však dobrý tah, protože Vincovy oči z nelibosti potemněly.

"Milé dítě, můžeš se bouřit, jak chceš, ale nakonec bude po mém. Je čas, abys to pochopila."

S opuchlýma očima jsem se teď dívala na stranu. Tváře jsem měla mokré od slz. Rty jsem měla stále našpulené. Připadala jsem si jako batole, které se odmítá nechat nakrmit. Uvnitř jsem byla vyděšená. Nechtěla jsem zkoušet Vincovo trpělivost, ale ten pocit nespravedlnosti byl silnější.

"Je to jasné?" zopakoval.

"Co když řeknu ne?" zeptala jsem se trochu drze a konečně se na něj ohlédla, unavená jeho majetnickým chováním a neustálým zaháněním mě do kouta.

Vince se usmál. Opravdu se usmál. A nebyl to křivý úsměv. Byl vlastně pobavený. Položil si oba lokty na stůl, do dlaní sevřel bradu a jemně se k mně naklonil. Usmíval se a díval se na mě přimhouřenýma očima.

"Pokoušíš mě, Hailie?" odpověděl otázkou. Mluvil tiše, tichým, ale jasným hlasem.

"A co uděláš? Zbiješ mě?" znovu jsem se zeptala. Chtěla jsem, aby to znělo tázavě, ale můj hlas mě zradil a trochu se zachvěl.

Vincův úsměv se rozšířil.

"Když to bude nutný..." vpadl mi do řeči Tony. Nedívala jsem se na něj, ale podle hlasu i on z toho měl srandu.

"Ticho, Tony." Vince se na mě pořád díval. "Nikdo tě nebude bít, milá Hailie, to je priviegium, který si můžeš užívat díky tomu, že jsi moje mladší sestra. Co se ale ostatních týče, ty mi jsou jedno. Vezměme si například tvého kamaráda."

Ztuhla jsem.

"Tony, vzpomínáš si, co jsi tomu klukovi řekl, když jsi ho varoval, aby se k Hailie nepřibližoval?" zeptal se Vince a podíval se na svého bratra.

"Nevím, něco jako že mu zlomím cokoliv..." odpověděl Tony nedbale.

Vince se ohlédl na mě.

"Rozumíš, o čem mluvím, že?" ujistil se.