Slečna Dokonalá a Její Bratři

34. Kapitola

Probudila jsem se v bolesti. Celá levá strana těla, včetně nohy mi cukala bolestí. Byla jsem zmatená a do toho se mi motala hlava. Několikrát jsem zamrkala a rozhlédla se po místnosti, ve které jsem se byla. Téměř okamžitě jsem si všimla Willa, který se opíral o rám dveří. Zřejmě s někým telefonoval, mračil se a díval se na podlahu. Nikdo jiný tu nebyl.

Chtěla jsem se ho zeptat na to, co se stalo, ale on už chvíli nezvedal oči a já nemohla najít hlas, a tak jsem se snažila zapátrat v paměti. Skoro jsem zasténala, když se mi všechno vybavilo. Motorka, holohlavý chlap, střelba, zraněný Tony, mrtvé tělo... Mráz mi projel po těle v reakci na všechny ty hrůzné obrazy, které se mi právě vynořily v hlavě.

Zraněný Tony.

Teď se mrazení v zádech zdvojnásobilo.

Tony.

"Hailie je vzhůru," uslyšela jsem Willova slova a hned jsem se na něj podívala. Teď už se na mě díval taky, přistoupil blíž k mé posteli a věnoval mi drobný úsměv. "Ano, napíšu ti."

Zavěsil a zasunul mobil do kapsy jeho kalhot.

"Ahoj," pozdravil mě a jemně mě pohladil po tváři. Jeho dotek byl tak jemný, že jsem ho chtěla chytit za ruku a přilepit si ji na obličej. "Jak se cítíš?"

Pokrčila jsem rameny.

"Máš pohmožděnou celou levou část těla a musíš si dávat pozor na nohu, ale budeš v pořádku," informoval mě a posadil se na stoličku vedle mé postele.

Otevřela jsem ústa a teprve po chvíli jsem byla schopná vydat nějaký zvuk.

"Co je s T-tonym?"

Will přerušil oční kontakt, podíval se stranou a našpulil rty. Teď jsem si všimla, jak má napjatá ramena. Zdálo se, že je... naštvaný.

"Je po operaci. Ještě se neprobudil."

Potřebovala jsem chvilku, abych se rozhodla, jestli je to dobrá, nebo špatná zpráva.

"Ale brzy se probudí, ne?"

Will přesunul oči zpátky ke mně.

"Určitě," zašeptal a stiskl mi pěst svou velkou rukou.

"Takže se možná neprobudí?" zeptala jsem se a zpanikařila. V jednom okamžiku se mi zrychlil tep a oči se mi široce otevřely. Také hlava mi nebezpečně pulzovala a předpovídala další vlnu bolesti.

Will mě začal uklidňovat a znovu mě pohladil po tváři.

"Doktoři ho udržují v kómatu záměrně, aby se mohl dřív uzdravit. To je všechno," vysvětloval mi trpělivě, a když se mi nepřestal třást spodní ret, dodal: "Tony je silnej. Dostane se z toho."

Lehce jsem přikývla a prozatím přijala jeho ujištění. Co jiného jsem mohla dělat? Nemohla jsem si dovolit věřit ničemu jinému než tomu, že Tony bude v pořádku.

"Hailie..." Will začal změněným hlasem. Vážnějším. Díky tomu si získal mou plnou pozornost. "Je mi to líto. Nemělo se to stát."

Podívala jsem se mu do očí a zamračila se.

"Vždyť to ani nebyla tvoje chyba..." protestovala jsem.

Will si jen povzdechl a znovu odvrátil pohled.

Za nedlouho přišla sestra. Will ji během našeho rozhovoru přivolal tlačítkem, které mi viselo nad hlavou. Úplně jsem to přehlédla. Byla to starší paní, trochu obézní a s velmi milou tváří. O chvíli později se objevila i lékařka. Byla taky dost starší, ale mnohem formálnější. Vyšetřila mě, položila mi několik otázek a nakonec vynesla verdikt. Mohla jsem jít domů.