Slečna Dokonalá a Její Bratři

32. Kapitola

Vincent si nedělal srandu. Všichni moji bratři začali kontrolovat, co a kdy jím, a mě to rychle přestalo bavit, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že si za to můžu sama, a dokud nezískám zpět jejich důvěru, musím se s tím smířit.

O mém hladovění jsem se musela přiznat kamarádům, protože by stejně zjistily, že se něco děje, protože na začátku každýho oběda se před naším stolem objevil Dylan. Stál tam s rukama založenýma na prsou a čekal, až sním alespoň kousek toho, co jsem měla na tácu.
Byla jsem Vincovi vděčná, protože byl první, kdo pochopil, jak teď moje tělo funguje a že bych měla postupně jíst víc a ne najednou. Zároveň jsem věděla, že kdybych odmítla jíst úplně, Dylan by to nenechal jen tak. A já jsem nemohla dopustit, aby mě ztrapnil, jako to chtěl udělat tenkrát v restauraci. Ani náhodou. Ve škole v žádném případě.

Schoulila bych se do klubíčka a umřela, kdyby mě začal krmit, a mohla bych říct, že ho celá tahle situace tak rozčiluje, že by to neváhal udělat. Už jen to, že mě tak pozorně sledoval, bylo dost ponižující.

Také doma jsem ztratila svobodu a už jsem nemohla jíst, kdy jsem chtěla. Speciálně pro mě byly stanoveny doby, kdy jsem musela jíst a vždycky mě někdo kontroloval, jestli je dodržuju. Nejraději jsem měla Eugenii, protože po mně nikdy nestřílela netrpělivými (jako Tony), podrážděnými (jako Dylan), unavenými (jako Shane) nebo ustaranými (jako Will) pohledy. Nechala mě s jídlem tak dlouho dokud jsem to potřebovala. Čas od času se stalo, že byl u mých večeří přítomen i Vince, ale většinou se soustředil na svůj iPad, laptop nebo cokoli jiného a zdálo se, že mi vůbec nevěnuje pozornost. Tedy, zdálo, ale byla jsem si víc než jistá, že kdybych se o něco pokusila, hned by na to přišel, takže jsem se ani nesnažila . Tím spíš, že když jsem ho prosila, aby mě neposílal k žádným doktorům, nakonec souhlasil pod podmínkou, že budu jíst, kdykoli mi řeknou.

Až na tuhle drobnou změnu bylo všechno v pohodě, dokud se něco nestalo. Něco, na co nikdy nezapomenu.

Bylo úterý, jeden z těch březnových dnů, které jsou slunečné a předznamenávají jaro. Od narozenin dvojčat uplynul jeden měsíc. Byla jsem ve škole, právě jsem si dávala první sousto sendviče pod bedlivým Dylanovým pohledem. Zrovna jsme se s Monou, Audrey a Marshallem (který se teprve nedávno naučil, jak se v přítomnosti mého bratra uvolnit) něčemu smáli, když Dylan najednou zanadával.

Ani si nevšiml, že jsme na něj zírali, protože byl zaneprázdněný svým telefonem. Jen jsem si všimla, jak mu potemněl obličej, a mohla jsem být jen ráda, že jsem nebyla důvodem jeho rozčilení.

"Hej!" hvízdl a mávl na Shanea a Tonyho, tak že jsme se s Monou z překvapení poškkočily. Po chvíli se přiblížili k našemu stolu. Někteří lidé, kteří byli poblíž, po nich vrhali zvědavé pohledy.

"Co to kurva je?" Dylan vztekle zašeptal Shaneovi a ukázal mu displej svého telefonu. Tony se na něj podíval přes rameno svého dvojčete a hlasitě si odplivl nad tím, co tam viděl.

Shane se poškrábal na hlavě a zatvářil se rozpačitě.

"Říkal, že se o to postará, tak jsem si myslel, že je to vyřízený." pokrčil rameny.

"No, kurva, dobrá práce," zavrčel Dylan.

Mluvili mezi sebou potichu, ale já je slyšela, protože mi stáli přímo za zády a trochu jsem nastražila ucho.

"Musíme tuhle sračku napravit a musíme to udělat hned. Půjdeš se mnou." Dylan zasyčel a Shane jen zamumlal: "Fajn".

Byla jsem zvědavá a tak jsem odvrátila hlavu, abych se na ně mohla podívat. Shane se kousal do rtu, Tony si třel čelo a Dylan zase někomu psal. Pak jako by si vzpomněl, že mě má na starosti, se na mě podíval.