Slečna Dokonalá a Její Bratři

9. Kapitola

Není těžké uhodnout, že po Tonyho malém varování jsem se ho bála ještě víc. Nejlepší, co jsem mohla udělat, bylo vyhýbat se mu. Bylo to také nejjednodušší, protože ani on se mnou nechtěl mít nic společného.

Dny ubíhaly a já si vysloužila novou přezdívku: "Slečna dokonalá" kterou ochotně používali nejen moji kamarádi, ale i někteří moji bratři. Ani mi to nevadilo. Dokonce se mi to trochu líbilo, že mě lidé takhle vidí. Vždycky jsem měla dobré známky, ale teď jsem opravdu překvapovala sama sebe (alespoň prozatím). Nová škola se mi líbila. Cítila jsem se tam dobře, měla jsem skvělou partu kamarádů a byla jsem nabitá energií. Především jsem chtěla, aby na mě byla máma pyšná, a tak jsem si dala za cíl, že se budu snažit a budu mít skvělý průměr. Za druhé jsem chtěl zachránit čest rodiny Monetových, zničenou v očích učitelů mými bratry...

Kromě toho mám vždycky upravené oblečení a vlasy. Bratři se mi kvůli tomu trochu posmívají, ale já vím, že v hloubi duše se jim líbí, jaká jsem. Hlavně Vince a Will.

Do školy chodím střídavě s Dylanem, Shanem nebo Tonym, podle jejich plánů. Tam si moc nepovídáme. Sblížila jsem se ale s Monou, Audrey a Marshallem. Jednoho dne jsme se rozhodli využít slunečného počasí a strávili jsme polední přestávku venku. Hodně lidí mělo stejný nápad. Opalovali jsme se a odpočívali před druhou částí dne, když jsme najednou uslyšeli nějaký ruch.

Společně se zírajícím davem jsme přišli blíž, abychom se podívali, co se stalo. Dva kluci se začali prát a mě zamrazilo, když jsem si uvědomila, že jeden z nich je Tony. Nazvat to rvačkou bylo přehnané. Pral se jen můj bratr, ten druhý se jen neúčinně snažil krýt. Odjakživa jsem byla na podobné věci hodně citlivá, takže jsem bez přemýšlení zamířila k nim. Samozřejmě jsem byla tak odvážná jen proto, že Tony je můj bratr. Jinak bych je pozorovala, neschopna pohybu stejně jako ostatní. Tony mi může vyhrožovat, ale nezmlátil by mě, ne? Jeho vlastní sestru?

Nezjistila jsem to - než se mi totiž podařilo dostat se mezi něj a kluka s teď už krvácejícím nosem, ucítila jsem, jak mě někdo chytá za paži a zastavuje mě. Otočila jsem hlavu a spatřila Dylana. Díval se na mě s varováním a trochou nechápavostí v očích.

Nemohla jsem se dívat na svého bratra, se kterým jsem dnes ráno snídala a seděla u stejného stolu, jak teď agresivně a nemilosrdně mlátí někoho do obličeje a zanechává na něm modřiny, které se budou hojit dlouhé týdny. Snažila jsem se Dylanovi vymanout ze sevření, ale při jeho síle jsem neměla šanci, a tak jsem se obrátila k němu.

"Pomoz mu," poprosila jsem ho se strachem v hlase. Dylan se na mě jen prázdně podíval.

"Prosím, ubližuje mu..."

"Bude v maléru..."

"Dylane, zastav ho!" hystericky jsem vykřikla.

"Nepleť se do toho," zavrčel nakonec.

Chlapec teď ležel na zemi, sotva při vědomí, zatímco Tony se nad ním skláněl a něco mu šeptal do ucha. Pak ho naposledy udeřil pěstí. V tu chvíli přišel rozzuřený ředitel. Dobře udělal, právě včas. Tony ho právě domlátil na kaši. Okamžitě ho zavolali do ředitelny. Někdo šel také pro zdravotní sestru. Dav se začal rozcházet a já jsem to všechno sledovala se slzama v očích. Dylan mě táhl s sebou ke školní budově, ale uprostřed cesty se zastavil a postavil se mi čelem.

"Na co jsi sakra myslela? Snažit se mezi ně vstoupit? Mohli tě trefit." vyštěkl.

"Proč ho Tony takhle zmlátil?" zeptala jsem se a usilovně se snažila zabránit slzám, které se mi kutálely po tvářích.

"Do toho ti vůbec nic není."

"Proč jsi ho nezastavil? Ten kluk krvácel! " vyčítavě jsem vypískla.

Dylan se na mě jen divně podíval a po chvíli si povzdechl.

"Vrať se do své třídy, Hailie."

"Ale..."

"Hned." zasyčel na mě.

Poslechla jsem. Cestou jsem šla do záchody, abych si otřela slzy. Stále jsem byla otřesená kvůli tomu, čeho jsem byla předtím svědkem. Vím, že Tony je dost nevrlý, ale nečekala jsem, že ho uvidím v takové akci. Na druhou stranu Dylan nevypadal vůbec překvapeně. Později jsem slyšela, jak se o té rvačce baví spousta lidí. Nechtěla jsem to poslouchat, ale zaslechla jsem útržky některých rozhovorů. Někteří lidé se domnívali, že oběť byla Tonyho dlužníkem, ať už to znamená cokoli. Někteří říkali, že dokonce dostal, co si zasloužil.

Vrátila jsem se domů se Shanem a Dylanem. Seděla jsem na zadním sedadle (jak jinak) a mlčela, stejně jako moji bratři. Jakmile jsme přijeli, viděla jsem, jak společně mizí nahoře. Zřejmě si přede mnou nechtěli povídat.

Jedla jsem sama, když Tony vešel do kuchyně. Hned jsem se cítila nesvá. Měla jsem z něho strach. Trochu jsem se bála všech svých bratrů, ale Tony mi připadal z nich nejnevypočitatelnější. Sledovala jsem ho, jak si nabírá jídlo na talíř. Nemohla jsem odtrhnout oči od jeho svalnatých a silných paží... Těch samých paží, které měl ještě před chvílí pokryté krví svého spolužáka. Na kterých bylo i teď vidět několik čerstvých škrábanců. Zachvěla jsem se.

Myslím, že mi nevěnoval pozornost, ale stejně jsem co nejdřív odešla z kuchyně. Dělala jsem si domácí úkoly ve svém pokoji, když jsem zaslechl tiché klepání. Byla to Vince. Vypadal unaveně, ale stále se úžasně prezentoval v bílé košili a s velkými bílými hodinkami se štítem na zápěstí. Posadil se na mou postel a já se na židli otočila čelem k němu. Jeho hlas a oči byly ledové tak jako vždy.

"Hailie, chci s tebou mluvit o Tonyho rvačce," oznámil mi. Neodpověděla jsem, a tak pokračoval. "Dylan mi řekl, že jsi to viděla."

"Viděla to celá škola." zamumlala jsem.

"Taky mi řekl, jak jsi reagovala."

Dychtivě jsem se mu podívala do očí.

"Vinci, ten kluk ležel na zemi, nemohl se bránit a krvácel!" vysvětlila jsem mu to.

Mlčky se na mě zadíval.

"Hailie, neříkám, že škola je to pravé místo pro řešení takových věcí, ale to byla Tonyho věc. Chci, aby ses v budoucnu podobným situacím vyhýbala a už vůbec se žádné z nich neúčastnila. Rozumíš?"

"Ale..."

"Hailie, to nebyla žádost." Vincův pohled byl ještě intenzivnějším.

"Takže co? Když budu mít problém, můžu se jen tak procházet a mlátit lidi?" nevěřícně jsem odsekla, což byla chyba, protože mu potemněly oči.

"Ty a Tony jste dva různé příběhy,"

Podívala jsem na stranu, abych se vyhla jeho pohledu. Nesouhlasila jsem s tím, co říká, ale bylo pro mě těžké udržet s ním oční kontakt déle než pár vteřin.

"Hailie, teď mě pozorně poslouchej." řekl, vstal a podíval se na mě zhora, což mi nahánělo strach. "Být tebou, nevyvolával bych žádné hádky. Nechtěl bych být na tvém místě, kdybych se dozvěděl, že jsi to udělala."

A odešel.