Slečna Dokonalá a Její Bratři

36. Kapitola

Když jsem se probudila, málem jsem dostala malý infarkt. Nepoznávala jsem, v jaké místnosti jsem se probudila. Teprve po chvíli jsem uslyšela tiché chrápání přímo nad uchem a pak jsem si vzpomněla, jak mě Dylan včera nechal u sebe přespat.

Chvíli jsem na něj zírala. Teď, klidná a odpočatá, jsem jeho včerejší gesto dokázala ocenit ještě víc. I když mi obvykle lezl na nervy, musela jsem uznat, že měl své chvilky.

Když spal, vypadal Dylan docela mile. Bez toho úšklebku nebo podrážděného pohledu. Uvažovala jsem, že teď tiše opustím jeho ložnici, ale rozhodla jsem se, že se pokusím znovu usnout. Líbila se mi blízkost, kterou jsem teď mohla s bratrem sdílet. Potřebovala jsem ji a obvykle se mi jí moc nedostávalo, takže jsem chtěla využít téhle příležitosti.

O tři hodiny později jsem se znovu probudila. Tentokrát jsem byla v posteli sama. Ležela jsem schoulená do klubíčka přikrytá peřinou. No, byl čas vstát.

Nejprve jsem ucítila bolest v noze. Byla větší než včera. Asi jsem se o ni moc nestarala. Potom se ozvala modřina. Podívala jsem se na ni a zamrkala jsem, protože vypadala hůř než včera.

Celá ztuhlá jsem sešla dolů. Chtěla jsem jít do obýváku, dívat se na televizi, ale zaslechla jsem rozhovor v kuchyni a tiše si povzdechla. Neměla jsem hlad, ale kdybych se neukázala na snídani, měla bych problém.

Vince a Dylan seděli u stolu s hrnky s kávou před sebou a o něčem se tlumeně bavili. Při jejich pohledu, hlavně při Vincově pohledu, jsem se zachvěla. Dokonce i v tak nevinné scenérii, jako je naše kuchyň, když pije tak všední nápoj, jako je káva (z hrnku s nápisem "Star Wars"), působil hrozivě.

Možná proto, že jsem si ještě pamatovala, jak se skláněl nad plešatým chlapíkem s pistolí za pasem. Nebo jak mu málem probodl oko nožem.

Snažila jsem se s Dylanem nesdílet oční kontakt, abych se vyhnula jeho případným posměškům na téma včerejšího večera.

Cítila jsem na sobě jejich pohledy. Zdvořile jsme se pozdravili a já si chtěla připravit kukuřičné lupínky s mlékem, ale Eugenie se z ničeho nic objevila, jako by ji někdo zavolal, a začala to dělat za mě a poslala mě sednout si ke stolu s bratry.

Vince mi přitáhl židli vedle sebe, takže jsem bohužel neměla jinou možnost a sednout si vedle něho.

"Co tvoje noha?" zeptal se a já se snažila skrýt, jak moc mě bolí.

"Dobrý. Co Tony?"

"Žádné změny."

Sklopila jsem hlavu.

"Můžu ho dneska navštívit?" zamumlala jsem. Říkala jsem si, že bych ho měla vidět. Chtěla jsem ho vidět.

"Raději bych, abys zůstala doma a odpočívala."

"Ale..."

"Zůstaneš doma a budeš odpočívat."

Zamračila jsem se, naštvaná.

"Jsem v pohodě..." povzdechla jsem si.

"Sotva chodíš."

Eugenie přede mě postavila misku a já se na ni s nechutí podívala.

"Co se stalo s tím mužem, který nás napadl?" napadlo mě po chvíli a ohlédla se na bratra. Ani mi nevadilo, že Eugenie je poblíž a může mě slyšet. Byla jsem si celkem jistá, že toho víc mnohem víc, než já.

"Co myslíš, že by se s ním mělo stát?" Vince mi odpověděl otázkou. To mě překvapilo, myslela jsem, že mi odpoví úsečně, jako vždycky.

Podivila jsem se a pokrčila rameny.