Slečna Dokonalá a Její Bratři

8. Kapitola

Mám ráda pořádek, takže mě máma nikdy nemusela budit do školy. Jistě, někdy jsem vstala z postele pozdě, ale to bylo jen vzácně. Obvykle jsem budík neignorovala a i s největší nechutí jsem dokázala vylézt z postele a připravit se na den ve škole. Dnes, na první den v nové škole, jsem byla natěšená, takže jsem se probudila plná energie.

Will zaklepal na dveře, když už jsem byla oblečená. Chtěl mě probudit, když jsi ale všiml, že už dávno jsem vzhůru, souhlasně pokýval hlavou. Snídala jsem v upravené uniformě, se stuhou ve vlasech a jiskrou v oku, když Dylan přišel do kuchyně. Měl rozcuchané vlasy a kruhy pod očima. Kravata mu volně visela na krku. Všimla jsem si, že si mě dlouze prohlíží, ale můj postoj, který se tolik lišil od toho jeho, nekomentoval. Samozřejmě jsem ho pozdravila jako první, on jen něco nesrozumitelně zamumlal.

Shane, který se objevil jako další, byl také mimo. Košili měl vyhrnutou z kalhot a vůbec neměl kravatu. Jen si vzal hrnek na kávu. Nakonec sešel dolů úplně nahrbený Tony. Tomu jsem ani neřekla "dobré ráno". Stejně by mi neodpověděl. A nechtěla jsem na sebe upozorňovat, což se stejně stalo, když si sedl ke stolu přede mnou a pohrdavě si odplivl.

"Co je?" zeptala jsem se vyzývavě shora své misky. Jo, vím, že bych si s ním neměla zahrávat, ale nelíbilo se mi, jak se ke mně choval. Možná jsem byla zastrašená, ale nehodlala jsem ho nechat, aby se ke mně choval jako ke kusu hovna.

"Nic, doprdele," odpověděl mi Tony a hodil na mě falešný úsměv trvající jednu vteřinu. Jak dospělé.

"Takhle s ní nemluv." bránil mě Will. Byla jsem vděčná, protože jsem nevěděla, jak reagovat. Zase jsem Tonyho ignorovala a naopak.

Tony a Shane si vzali Lamborghini a já přistála v Dylanově červeném autě. Ani jsem se nezeptala, proč prostě nejedeme do školy v jednom autě. To by bylo mnohem úspornější, ne? Na druhou stranu bych si pak nejspíš musela sednout dozadu, s jedním z bratrů po boku.

Dylan jel skoro stejně rychle jako Tony, a když zastavili vedle sebe na semaforech, oba na sebe s arogantními úsměvy ukázali prostředníčky. Byli teď rozhodně plnější energie a jejich nálada byla jasnější. No, koho by neprobudila ta hlasitá hudba, kterou Dylan pustil.

S Dylanovým stylem jízdy nám cesta do školy zabrala velmi málo času. Brzy jsme zastavili na parkovišti vedle vozu dvojčat. Přesně jak jsem tušila, obě auta i samotní bratři na sebe strhli velkou pozornost. A já taky, bože. Na takovou pozornost jsem vůbec nebyla zvyklá. Moji sourozenci - ale právě naopak.

Šli jsme do kanceláře školy, kde jsme všichni dostali rozvrhy. Doufala jsem, že využiju toho, že mám ve škole starší bratry, a chtěla jsem, aby mi ukázali cestu do třídy, kde jsem měla první hodinu, ale musela jsem počkat, protože Dylan hned zmizel a dvojčata si začala porovnávat vlastní rozvrhy, aby zjistila, do kterých tříd budou chodit společně. Nakonec mi pomohl Shane. Byl také jediný, kdo mi první den popřál hodně štěstí.

Když jsem přišla do třídy, ulevilo se mi. Bez starších bratrů po svém boku jsem byla pro ostatní lidi jen normální holka a díky mojí stydlivý povaze mi to tak vyhovovalo. O polední přestávce jsem poznala docela dost nových lidí, také učitelů. Svým způsobem mi tohle školní prostředí chybělo - je to něco bezpečného, něco, co mi poskytuje stabilizaci, stejně jako když žila moje mamka.

Na obědě jsem seděla se skupinou nových přátel, které jsem poznala na matematice. Byly to dvě dívky a jeden chlapec - Mona, Audrey a Marshall. Dobře jsme si povídali a myslím, že jsme byli naladěni na stejnou vlnu, i když to nebylo na první pohled tak zřejmé. Mona byla na můj vkus až příliš nalíčená, Audrey se neusmívala skoro vůbec a Marshall vypadal jako nějaká kreslená postavička ve svém legračním a barevném oblečení. Jak dobře, že mě naučili nesoudit knihu podle obalu, protože opravdu, čím víc jsem s nimi mluvila, tím víc se mi líbili.