Slečna Dokonalá a Její Bratři

11. Kapitola

Dokonalý účes a perfektně padnoucí uniforma. Ráno se probudím a jsem v kuchyni dřív než moji tři bratři, kteří se mnou chodí do školy. Odpoledne dělám domácí úkoly, učím se a nikdo mi to nemusí připomínat. Jsem obrazem dokonalosti, a proto jsem dostala tuhle přezdívku. Slečna dokonalá.

No, brzy moji bratři pochopí, že dokonalost neexistuje.

Nikdy jsem nezpůsobovala problémy, ale co, jsem puberťák. Na začátku svého nového života jsem se hlídala. Chtěla jsem s bratry vycházet dobře a respektovat jejich pravidla. Teď jsem zjišťovala, že je to čím dál těžší. Jistě, nehodlala jsem se přestat učit nebo začít chodit za školu, ale zjistila jsem, že ostatní jejich pravidla je těžší dodržovat a to každým dnem víc a víc.

Skončila jsem hodinu francouzštiny a odcházela z učebny. Měla jsem dobrou náladu, protože jsem dnes dostala jedničku z eseje, když mě najednou někdo chytil za ruku.

"Hailie!" zavolal na mě kluk, který naopak dostal pětku.

Byl to Jason. Jeden z těch kluků, kteří vypadají jako andílci, ale opak byl pravdou. Měla jsem s ním francouzštinu a chemii, dva předměty, ze kterých pravděpodobně propadne, pokud se nezačne učit.

"Ano?" zeptala jsem váhavě.

Usmál se a na tvářích se mu objevily neuvěřitelně roztomilé dolíčky... Bože...

"Dneska ti to šlo dobře, na francouzštině." přátelsky na mě mrkl.

Nadzvedla jsem obočí.

"Zatímco tobě ne," odpověděla jsem.

Pokrčil rameny, aniž by se urazil.

"Jazyky mi moc nejdou."

"Ani chemie?" zeptala jsem se trochu uštěpačněji, než jsem chtěla, a tak jsem rychle dodala: "Promiň, to ode mě bylo hnusný."

"No, vlastně máš pravdu." znovu pokrčil rameny. "Poslyš, Hailie, slečna Freemanová mi řekla, že v tomhle semestru mám poslední šanci složit zkoušku. Musím dostat dobrou známku, jinak budu muset opakovat."

Přikývla jsem, vůbec mě to nepřekvapilo.

"Proto potřebuji pomoc. Pomůžeš mi, Hailie?"

Rychle jsem přestala kývat hlavou a vykulila oči.

"Cože? Ne, ne, já nemůžu..."

"Prosím, pěkně prosím..."

Jasonovy velké modré oči spolu s jeho krásnými kudrnatými vlasy a hladkou tváří mě přiměly vyhlížet jeho křídla a svatozář. Opravdu, ten kluk vypadal, jako by spadl z nebe. Ježíši, to zní jako jedna z těch laciných balicích hlášek.

"S čím potřebuješ pomoct?" povzdechla jsem si.

Jason roztáhl ruce.

"Se vším,"

"Fajn, uvidíme se v úterý a ve čtvrtek po vyučování." oznámila jsem mu. Věděla jsem že v ty dny má Shane tréninky a domů se vrací později, takže bych mohla jet s ním.

"Děkuju, děkuju, děkuju!" Jason s úlevou vydechl. Potom na mě znovu mrkl s hravým úsměvem na tváři a odešel. Znovu jsem si povzdechla, vědoma si toho, že mě okouzlil svým šarmem a využil mé laskavosti.

Později jsem přemýšlela nad tím, jestli se pravidlo "žádní kluci" vztahuje i na toto. Jen jsem pomáhala spolužákovi, nehodlala jsem se do něj zamilovat nebo tak něco. Měla jsem ale pocit, že by se ten nápad mým bratrům stejně nelíbil. Důvěřovala jsem své intuici a rozhodla jsem se jim nic neříkat. Necítila jsem se provinile, nedělala jsem nic špatného, alespoň tak jsem si to opakovala. Teď už vím, že jsem se mýlila. Nejdřív jsem lhala Shaneovi. Řekla jsem mu, že se budu v knihovně učit. Místo toho jsem ale seděla venku s Jasonem ve východní části kampusu, daleko od hřiště, kde měl můj bratr trénink.

Trvalo to asi tři týdny. Na podzim se ochladilo a Jason mi občas půjčil svou bundu. Někdy řekl něco neslušného. Měl mě rád a přiznával to takhle otevřeně a já se zmohla jen červenat, protože hluboko uvnitř jsem ho měla taky ráda. Ale neustále jsem musela bojovat o jeho pozornost, když jsem mu vysvětlovala gramatiku.

"Proč jsi se mnou nechtěla sedět u oběda?" zeptal se mě jednou. Pravda, ten den na mě v jídelně mával a já jen zavrtěla hlavou a dělala, že ho nevidím.

"Protože u oběda sedím s kamarády," odpověděla jsem nepřímo. Mona, Audrey a Marshall byli jediní, kterým jsem o svých setkáních s Jasonem řekla. Věděli také, že ze začátku se týkaly jen francouzštiny a později už jsme si jen užívali sami sebe.

"Řekni mi pravdu, Hailie," požádal mě a já při pohledu do jeho roztomilých očí mu řekla pravdu.

"Moji bratři by z toho neměli radost."

Několikrát překvapeně zamrkal.

"Aha... a co Marshall? S ním sedět můžeš?"

Podívala jsem se na Jasona se zdviženým obočím.

"Marshall je můj kamarád od prvního dne školy. Je neškodný a všichni to vědí. Ale ty... nemáš zrovna nejlepší pověst a vypadáš, že máš pořád něco za lubem." řekla jsem upřímně.

"Něco za lubem?" zopakoval a teď to byl on, kdo pozvedl obočí.

"Bude lepší, když se moji bratři o našich setkáních nedozvědí. Pro tvoje i moje dobro." Tím jsem ukončila náš rozhovor o mých sourozencích. Tehdy mě také začalo zajímat, co když zjistí pravdu. Budou na mě naštvaní? Na Jasona? Udělali by nám něco? Nevěděla jsem proč, ale v hlavě se mi přehrávala vzpomínka na to, jak Tony o polední pauze zmlátil toho chudáka kluka...

Jason mi často psal. Musela jsem si proto změnit jeho přezdívku na "Jenny Francouština", aby nikdo z mých bratrů nepoznal, že si píšu s klukem. Netrvalo dlouho a místo učení francouzštiny jsme si si spíš užívali čas strávený spolu ať už líbáním nebo i něčím odvážnějším. Nedělala jsem nic, co by skoro patnáctiletá holka neměla dělat, ale musela jsem přiznat, že jsme si troufali víc a víc a mně se to líbilo.

Někdy ve čtvrtek, na začátku hodiny francouzštiny, jsem se letmo usmála na Jasona. Dělali jsme to vždycky, tajně jsme se na sebe usmívali, protože jsme věděli, že odpoledne začne opravdová doba učení. Tentokrát mi však úsměv neopětoval. Překvapilo mě to, protože předtím ten den na hodině chemie byl v pohodě a neustále na mě mrkal, tak jako vždycky. No, rozhodla jsem se to ignorovat, ale netrpělivě jsem čekala na konec hodiny. Jason vylezl ze třídy, jako by hořelo, ale podařilo se mi ho chytit na chodbě.

"Děje se něco?" zeptala jsem se, když jsem si všimla, že se vyhýbá mému pohledu.

"Nic se neděje... všechno je v pořádku." řekl potichu.

"Jsi si jistý? Uvidíme se po škole?" Pořád jsem cítila, že je něco špatně.

Jason jen kývl hlavou a nechal mě o samotě, skoro přede mnou utekl.

Celý den jsem byla mimo a přemýšlela jsem, proč se najednou začal takhle chovat. Chtěla jsem se s ním jen setkat a vyslechnout si jeho vysvětlení, popřípadě mu nějak pomoct.

Konečně zazvonilo a já vyběhla před školu a zamířila na naše tajné místo. Uviděla jsem ho tam, jak se opírá o zeď s rukama v kapsách a skloněnou hlavou. Za chvíli už budu všechno vědět.

Srdce mi tlouklo příliš rychle.

"Jasone," zašeptala jsem a přišla k němu blíž. Jemně jsem ho chytila za ruku. Vytáhla jsem ji z kapsy. Chtěla jsem mu tím vyjádřit podporu.

"Je mi to hrozně líto, Hailie..." řekl potichu a neodvážil se mi podívat do očí.

"Za co? Jasone, co se děje?" zeptala jsem se, teď už opravdu vyděšená. Jason byl smrtelně vážný a nikdy předtím jsem ho takového neviděla. Tenhle vždycky pozitivní, zábavný a usměvavý kluk s dolíčky... nevydržela jsem ten tlak. Pevně jsem ho objala. Zvedla jsem hlavu a chtěla mu dát pusu. Jenže Jason mě odstrčil.

Odmítnutí mě uštklo jako jedovatý had. Upřela jsem na něj pohled s ublíženým výrazem. Nedokázala jsem ze sebe vydat jediné slovo.

"Doufám, že nepřekážím," ozval se hlas za mými zády.

Hlas, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech.

Dylanův hlas.