Slečna Dokonalá a Její Bratři

7. Kapitola

Vince zaťal zuby a sevřel prsty na volantu. Na okamžik se v autě rozhostilo husté ticho a já sklopila zrak. Vyvolat tuhle situaci v jeho přítomnosti možná nebyl nejlepší nápad.

"Kde jsi jí viděla?" zeptal se bez emocí.

"V přihrádce, Tony říkal, že patří jeho kamarádovi. Že spolu často chodí na střelnici." odpověděla jsem rychle a najednou mě napadlo, jestli jsem Tonyho nedostala do problémů. Vince nevypadal nadšeně. Můj vztah s Tonym nebyl nejlepší a tímhle gestem se jen tak nezlepší.

"To je pravda." potvrdil Vince a trochu se uvolnil. "Neměl jí nechávat v autě, zvlášť když je jeho kamaráda. Vždyť nemá zbrojní pas. Už jsem mu to říkal mnohokrát."

Přikývla jsem. No, teď, když to Vince potvrdil, to dávalo smysl. Proto Tony nechtěl, abych to říkala ostatním... No, i tak jsem to udělala.

Myslela jsem si, že jsme si to vysvětlili, a dokonce jsem na celou věc zapomněla, ale Vince si vzpomněl. Když jsme přišli domů, v obýváku jsme se potkali s Dylanem, Shanem a Tonym. Vince se na něj hned otočil.

"Doufám, že už jsi tu zbraň vrátil svému kamarádovi," odsekl a já sebou trhla. Dvakrát, poprvé kvůli Vincovu hlasu, podruhé kvůli pohledu, který jsem dostala od Tonyho.

Ostatní překvapeně sledovali co se děje.

"Samozřejmě," zavrčel Tony ledově.

"Příště si dávej pozor." Vince zasyčel a v tu chvíli jsem viděla, jak moc je naštvaný. Byla jsem překvapená, protože zpátky v autě vypadal mnohem klidněji.

Tony mu neodpověděl, jen popadl krabičku cigaret a zlostnými kroky vyšel ven na terasu. Nikoho nepoctil ani jediným pohledem. Cítila jsem, že je to moje chyba a tak jsem sklonila pohled k zemi.

Obědvali jsme bez Tonyho. Zbytek kluků po Vincovi házeli zvědavé pohledy, ale nezdálo se, že by se s nimi chtěl v mé přítomnosti bavit, a tak jsem se hned po dojedení omluvila. V pokoji jsem nemohla slyšet žádný z jejich rozhovorů a z plížení se po chodbě nebo schodech jsem měla strach, že mě opět uvidí jak odposlouchávám.

Večer jsem sešla dolů, až když jsem dostala hlad a byl čas večeře. Udělala jsem si sendvič, vzala si knížku a vyšla ven. Ještě nebyla tma, a tak jsem si sedla na jedno z lehátek a udělala si pohodlí. Schovaná pod přístřeškem jsem nebyla vidět pro ty, kteří zrovna šli nahoru na balkon. Ani já jsem je neviděla, ale poznala jsem hlasy dvojčat. Slyšela jsem cvakání zapalovačů. 

"... je otravná," slyšela jsem, jak Tony vyštěknul.

"Je to tvoje mladší sestra, co jsi čekal?" odpověděl mu Shane, který byl naopak velmi pobavený.

"Nečekal jsem nic, nechápu, proč je tady."

Au. To bolelo.

"Ale no tak, vždyť je roztomilá."

"Spíš zatraceně otravná. Tohle není místo pro ni."

"Jsme rodina, kde jinde by měla mít místo, když ne u nás?"

"To, že je tady, nám akorát tak komplikuje život."

Pak jeden z nich dostal zprávu od nějaké holky a jejich pozornost byla na fotce prsou, takže jsem využila jejich rozptýlení a potichu se vplížila zpátky dovnitř. Už se mi nechtělo číst. Byla jsem smutná a nenáviděla jsem se za to, za svou citlivost. Mělo by mi to být jedno, ti lidé jsou pro mě cizí. Nebo snad ne?

Tony mnou pohrdal a říct, že mě Shane bránil, by bylo hodně přehnané. Nebyla jsem pro ně důležitá. Vrátila jsem se do svého pokoje a rozhodla se jít spát dřív. Nemohla jsem však usnout, a tak jsem začala analyzovat svou situaci.