Slečna Dokonalá a Její Bratři

29. Kapitola

"Nebudete věřit, co Hailie udělala."

O vteřinu později jsem se probrala z šoku. Rychlým krokem jsem mířila ke dveřím do mého pokoje, nechtěla jsem nic dalšího slyšet.

Řekne jim to.

Vždyť slíbil, že to neudělá.

Věděla jsem, že daleko neuteču, ale můj pokoj byl jako moje území, kde jsem se cítila mnohem bezpečněji než v ostatních částech domu. Bohužel jsem se tam nedostala, protože jsem cestou tam do někoho narazila, do Dylana. Chytil mě za ramena, aby mi pomohl udržet rovnováhu, zatímco on se ani nehnul.

"Hej, zpomal." řekl mi to trochu pobaveně.

Byla jsem příliš nervózní na to, abych se na něj nuceně usmála, a tak jsem se kolem něj jen snažila hbitě projít, ale v tu chvíli se zdola ozval Willův silný hlas.

"Hailie, pojď sem, prosím."

To mě ještě více motivovalo k tomu, abych běžela opačným směrem. Bohužel mi k tomu Dylan nedal příležitost. Teď už mě držel jen za jednu ruku se zdviženým obočím.

"Co je to s tebou, copak jsi ho neslyšela?" zeptal se zmateně, nebyl zvyklý na to, že jsem neposlušná. Když jsem se však na něj podívala svýma široce rozevřenýma, vyděšenýma očima (což jsem kvůli překvapení nebyla schopná ovládnout), pochopil, o co jde.

Jeho pohled ztvrdl a nedával mi žádnou naději na pomoc.

"Někdo v maléru, hm?" zamumlal si spíš pro sebe než pro mě.

Zavrtěla jsem hlavou, ani jsem nevěděla proč...

"Hailie!" Will na mě ostře a netrpělivě zavolal.

Trhla jsem sebou a nebýt Dylana, stále bych se nepohnula. Ale on mě okamžitě táhl ke schodům. Měla jsem pocit, že se mě chystá předhodit lvům.

Will stál s rukama založenýma na prsou u vchodu do kuchyně. Ve tváři měl přísný výraz a vůbec nevypadal jako jeho něžná verze, kterou jsem tak milovala. Zatnul čelist, když viděl, že jsem ho sama neposlechla a musela jsem se sem nechat táhnout.

Vrátil se do kuchyně a my jsme vešli hned za ním. Tony seděl u stolu a bezostyšně se na mě usmíval. Eugenie se motala kolem sporáku, ohřívala pro něj nějaké jídlo a snažila se ze všech sil ignorovat, co se děje.

Mně se samozřejmě sevřel žaludek při pohledu na Vincenta, který také seděl u stolu, jen bokem. Před ním ležely v úhledném pořádku nějaké papíry. Jeden z nich držel v ruce a četl si v něm. Teprve po několika vteřinách k nám zvedl oči. Nejdřív se podíval na mě, pak na Dylana a nakonec na ruku sevřenou na mém rameni. Pak si odkašlal a odložil dokument, aby se konečně zcela soustředil na mou osobu.

Dylan mě pustil, protože jsem stejně neměla šanci odsud utéct. Vlastně jsem byla raději, když mě držel, protože pozornost od mých bratrů se mnou dělala divy.

"Vzala sis od Tonyho ty dvě cigarety?" Vince se mě rovnou zeptal.

Jím zmíněný bratr se mi podíval přímo do očí s jakýmsi zvráceným pobavením. Vůbec mi to nepřipadalo vtipné. Jak mohl! Před chvílí mi slíbil, že nic neřekne.

Dylan se zamračil. Byl jediný, kdo až dosud nevěděl, co jsem udělala, a netvářil se nadšeně.

Cítila jsem se zraněná a naštvaná zároveň. Tony mě opravdu zklamal. Musela jsem se, ale rychle vzpamatovat. Vince čekal na mou odpověď a já se rozhodla lhát, takže jsem si nemohla dovolit příliš dlouho zdržovat.