Slečna Dokonalá a Její Bratři

4. Kapitola

Tu noc jsem špatně spala. Kromě opravdu špatné nálady jsem slyšela, jak kolem domu neustále chodí nějací lidé. Někdy to byly jen tiché hlasy, které si povídaly, někdy vrzání dveří, ale jedním jsem si byla jistá - někteří z mých bratrů v noci rozhodně nespali.

Díky tomu jsem mohla popřemýšlet a rozhodla se, že bych měla změnit můj přístup. Nemůžu být takový strašpytel a starat se o každou maličkost, protože to má špatný dopad na mojí psychiku a jestli to takhle zůstane dál, budu mít deprese. Rozhodla jsem se poslechnout Willovu radu a cítit se pohodlně, nebo to alespoň zkusit...

Ráno jsem se nasnídala, ještě stále v pyžamu - krátkých teplácích se srdcemi a růžovém tričku. Vlasy jsem měla rozcuchané a na tváři jsem měla nejspíš otisknutý polštář. Doufala jsem, že v kuchyni nikdo nebude, jako včera, ale osud ke mně nebyl milosrdný a potkala jsem Dylana. Pil kávu a něco dělal na svém notebooku. Když jsem přišla do kuchyně, věnoval mi pohled, o něco delší než obvykle.

"Dobré ráno," řekla jsem. Nebyla jsem nadšená, ale nechtěla jsem být nezdvořilá. Pokud budeme bydlet spolu, můžeme se ráno pozdravit, jako to dělají normální lidé.

"Dobré," zamumlal a vrátil se k tomu, že mě ignoruje. Alespoň mi odpověděl.

Nikde jsem neviděla naší pomocnici, a tak jsem si udělala snídani sama. Chvíli mi trvalo, než jsem našla misku a krabici kukuřičných lupínků, a Dylan mi s tím nijak nepomohl, i přesto, že si musel všimnout, jak otvírám všechny skříně a hledám je...

Sedla jsem si ke stolu a začala jíst. Za chvíli přišla do kuchyně pomocnice a začala si stěžovat, proč jsem ji nezavolala, aby mi připravila snídani. Trvalo mi pět minut, než jsem ji přesvědčila, že nalít do misky trochu mléka zvládnu sama.

"Převlékni se do sportovního," promluvil Dylan, když si všiml, že jsem dojedla. Byla jsem tak překvapená, že jsem se začala dusit. Když se mi podařilo zabránit tomu, abych umřela, dala jsem mu odpověď, kterou jsem vymyslela včera večer.

"Nemusíš mě hlídat. Dokážu se o sebe postarat sama..." Začala jsem, ale on mě přerušil.

"Máš deset minut."

A zavřel svůj laptop a odešel.

Neměla jsem jinou možnost, a tak jsem šla do svého pokoje a vytáhla si šedé tepláky a bílé. přiléhavé tričko. Měla jsem ráda sport, ale nikdy jsem se s ním moc nemazlila. Když nepočítám posilovnu ve škole, tak jsem nikdy v žádný nebyla. Představa, že tam jdu s Dylanem, mě trochu děsila. Dylan byl to co mě děsilo.

Zvlášť proto, že jsem hluboko uvnitř věděla, že se mnou nechce trávit čas.

Svázala jsem si vlasy do úhledného culíku a sešla dolů, kde už na mě čekal. Zjistila jsem, že posilovna, o které mluvil, je další obrovská místnost v našem domě. Místo stěn tam byla okna a spousta velmi drahého vybavení.

Je normální mít ve vlastním domě takovou moderní posilovnu? I když jste bohatí? Takové věci mi vůbec nešly do hlavy.

Dylan měl na sobě volné fitness tílko (které spíš ukazovalo, než zakrývalo jeho svalnaté tělo) a tmavé šortky. Měl také nějaký zvláštní boty, které pravděpodobně stály víc než celý můj šatník. Tentokrát měl vlasy svázané u krku.

Znovu jsem se cítila nesvá. Dobře, moje oblečení bylo hezké a upravené, ale ve srovnání s tím, co nosili moji bratři, obyčejný.

Dylan se v tělocvičně cítil velmi sebevědomě a já to na něm od první chvíle viděla. Pustil si hudbu a začal se líně protahovat. Zatímco já tam stála jako idiot.