Slečna Dokonalá a Její Bratři

14. Kapitola

S Jasonem jsem se mohla setkat maximálně tak o přestávce mezi hodinami, a to na nejvýš na pár minut. Nemohli jsme se sejít ani o obědový pauze, protože moji bratři by si naší nepřítomnosti v jídelně určitě všimli. Samozřejmě by mi už nikdo neuvěřil mé návštěvy knihovny po vyučování. Také jsem se bála vymýšlet nové lži. Něco před nimi skrývat je jedna věc, ale lhát bratrům do očí je věc druhá.

Někdy jsme po hodinách francouzštiny nebo chemie zůstávali na dámských toaletách, abychom si trochu popovídali nebo si prostě dali pusu. Snažili jsme se vybírat si ty méně oblíbené, kde nebylo tolik lidí. Všechno šlo dobře, nicméně mi chyběl delší rozhovor s Jasonem.

Vince mi tři dny po našem rozhovoru vrátil telefon. Okamžitě jsem si změnila jméno z "Jenny Francouzština" na "Mona II". Říkala jsem si, že bude snazší vysvětlit, proč mi chodí tolik zpráv od Mony než od nějaké neexistující Jenny, o které jsem se nikdy předtím nezmínila.

Halloween jsem já, Mona a Aubrey strávily u Marshalla. Snědli jsme spoustu sladkostí a hráli na play stationu. Ze začátku jsme plánovaly, že se vytratíme na večírek, ale Marshallovím rodičům to došlo, a my se ani dál nesnažili. Později jsem se dozvěděla, že tam byli i Tony a Shane, takže jsem děkovala Bohu, že jsme se tam nedostali.

Jednoho hrozného listopadového dne jsem dělala do školy projekt z dějepisu. Eugenie, naše hospodyně, mi připravila místo k práci u kuchyňského stolu, byl totiž jako jediný dost velký na to, aby se tam vešly všechny obrázky, barevné papíry a podobné věci potřebné ke kreativnímu úkolu.

Venku pršelo a byla bouřka, což ne moc pěkně ovlivnilo atmosféru kolem domu, ale já jsem tomu nevěnovala pozornost, protože jsem byla zcela zaujatá domácím úkolem.

"Evženie, jak mám to udělat?" podrážděně jsem si povzdechla, když jsem si nevěděla už po několikáté rady. Byla jediná, kdo byl poblíž. Po mých bratrech nebylo ani stopy.

"Slož ty papíry k sobě a udělej do nich děrovačkou dírky, pak jimi protáhni stuhu," poradila mi a podívala se mi zpoza ramene na mou nedokončenou práci. Ta ženská věděla všechno.

"Nemám děrovačku."

"Někde musí být." zavolala a zmizela na schodech. Podle všech těch čisticích prostředků, které držela v ruce, se asi chystala umýt koupelny.

Znovu jsem si povzdechla a rozhlédla se po kuchyni. Tady děrovačka nebude a ani v obýváku. Evženie tam všechno uklidila a neměli jsme moc komod ani polic, kde by se daly skladovat podobné věci. Nemělo smysl kontrolovat můj pokoj, protože jsem věděla, co všechno tam mám. Do pokojů svých bratrů jsem se neodvážila ani nahlédnout.

Najednou mě osvítilo. Knihovna. Byla jsem tam jen jednou, s Vincem, hned první den tady. Nebyl to oficiálně ničí pokoj a nikdo mi nezakazoval tam chodit, takže jsem tam šla. Dveře ani nebyly zamčené.

Knihovna byla mnohem tmavší, než jsem si pamatovala. Nejspíš kvůli ošklivému počasí za okny. Přesto byla úhledná a docela útulná. Hned jsem přešla k psacímu stolu, hádala jsem, že to, co hledám, najdu právě tam.

Stůl byl uklizený a kromě obrazovky počítače, nějakého zápisníku, kalendáře a propisek na něm nic nebylo. Začala jsem se probírat šuplíky. Jen jeden z nich měl klíčovou dírku. A klíč byl uvnitř! Nenapadlo mě, že to bude tajná skrýš, vždyť proč by tam někdo nechával klíč, kdyby ano?

Ale byla.

Protože když jsem otevřela šuplík, zarazila jsem se. Uvnitř byla zbraň.

Ugh...