Slečna Dokonalá a Její Bratři

26. Kapitola

Ještě pořád se mi podlamovala kolena, když jsem mířila do kuchyně. Ani nevím, proč jsem tam šla. Asi jsem nechtěla následovat Vinceho a proto jsem raději chvíli počkala, než půjdu nahoru.

Utrhla jsem si pár hroznů a pomalu je žvýkala, jeden po druhém, opřená o skříňku. Tupě jsem zírala na podlahu. V hlavě mi probíhal celý rozhovor s Vincem a já se z něj nemohla vymanit. Hlavně z jeho posledních slov.

V tu chvíli přišel Dylan. Podívala jsem se na něj a cítila, jak se mi v jednu chvíli napíná tělo. Nevšímal si mě jako obvykle, jen stál před kávovarem a zapnul nal ho, zároveň se do mě nudně zahleděl. Tvářil se naštvaně.

"Co to mělo znamenat, útěk ze školy, hm?" zeptal se zlověstně. Zněl taky naštvaně.

Pomalu jsem spolkla poslední hrozen, který jsem držela v ruce, a přemýšlela nad odpovědí.

"Už jsem tě nemohla poslouchat." řekla jsem pravdu.

Ozval se zvuk mlýnku na kávu a Dylan se ke mně přiblížil a výrazně tím narušil můj osobní prostor.

"To je mi jedno. Uděláš, co ti řekneme, a hotovo. Nezáleží na tom, jestli se ti to líbí, nebo ne."

Narovnala jsem se.

"Jo, ale... Já... už jsem nemohla. Dál. Tě. Poslouchat." zopakovala jsem to a na poslední slova jsem položila důraz. Nedělala jsem to ve zlém, opravdu. Věděla jsem, že je lepší Dylanovi neodmlouvat. Mluvila jsem normálně.

Udělal ke mně ještě jeden krok, a kdybych jen mohla, ustoupila bych.

"Tak si příště zacpi uši." zavrčel tichým hlasem.

"Promiň, ale pořád tě nemůžu poslouchat." zamumlala jsem a prošla kolem něj, abych co nejrychleji utekla od rozhovoru s ním. Omylem jsem totiž řekla, něco, co jsem nechtěla. Hned jak jsem zavřela pusu, věděla jsem, že jsem to přehnala.

Dylan mě chytil za paži a zabránil mi v útěku.

"Začala jsi být drzá, sestřičko, nemyslíš?"

"Pusť mě." zamumlala jsem a odmítala se na něj podívat.

"Nejdřív si musíme něco vysvětlit..."

Podrážděně jsem mlaskla jazykem.

"S Vincem jsem už mluvila." odplivla jsem si a doufala, že tím náš rozhovor končí.

"Super. Teď si promluvíš se mnou."

"Nechci."

Snažila jsem se vymanit z jeho sevření, ale samozřejmě to nešlo.

"Jsi uražená kvůli tomu, co se stalo tvému příteli?" zeptal se neuctivě.

Ze vzteku jsem zaťala zuby.

"Pusť mě!" zasyčela jsem.

"Doufejme, že si v budoucnu dá pozor, kam šlape, hm? Byla by škoda, kdyby zase upadl." 

To neřekl.

Co je to za člověka? Jak si může vůbec z něčeho takového dělat srandu?

Nevěřícně jsem se na něj podívala. Arogantní kretén to je! Moje předchozí projevy vzteku byly nic, ale teď, po jeho posledních slovech, jsem cítila, jak mi celým tělem prochází vlna vzteku.

"Pusť mě! Sakra pusť mě!!!" křičela jsem, tentokrát jsem vložila veškerou energii do toho, abych se vyprostila a odstrčila ho pěstmi, což se rychle změnilo v údery.

Dylan se na mě nejdřív podíval překvapeně a pak se zamračil, jako by se snažil pochopit, co to sakra dělám. Nebyla jsem dost silná na to, abych mu ublížila, ani neucukl, i když v jednu chvíli lehce ztratil rovnováhu, ale stejně ji rychle získal zpátky. Nakonec jedna z mých slepých ran přistála nebezpečně blízko jeho mužství a v tu chvíli mě Dylan instinktivně odstrčil.