Slečna Dokonalá a Její Bratři

20. Kapitola

Shane Monet je kretén.

Tahle věta byla napsána na dveřích jedné z kabinek na dámských toaletách ve třetím patře.

"Máš fixu? Rád bych se podepsal," zamumlal Jason. Na tenhle výtvor jsme narazili během poslední setkáním před vánočními prázdninami.

"Autorem je určitě jedna z jeho opuštěných holek..." řekla jsem a ignorovala jeho otázku. Možná to byla ta Jade, která se pořád motala kolem mých bratrů, ačkoli ti dávali jasně najevo, že o její společnost nemají zájem. Jak mohla být tak zoufalá? A proč jí na tom vůbec tolik záleželo? Tedy, já bych dala cokoli za to, aby mě vyhodili od jejich stolu.

Úleva, kterou jsem cítila poslední den svého mučení, byla nepopsatelná. Bylo mi zle ze všech těch hloupých vtipů, kterým jsem z poloviny ani nerozuměla. Samozřejmě, že poslední den musel být nejhorší, už z principu.

Neuběhlo ani deset minut přestávky, když ke stolu mých bratrů přišel nějaký kluk. Mohl být v Dylanově věku, byl docela vysoký a urostlý, ale vypadal naprosto neškodně. Jako medvěd, který by nikomu nechtěl ublížit. Taky měl legračně buclaté tváře.

"A-ahoj," promluvil a zastavil se vedle Dylana. Jeho hlas zněl velmi tiše, ale pozornost celého stolu, včetně mé, se soustředila na něj.

"Andy! Právě včas, už jsem si začínal myslet, že za tebou budeme muset jít osobně," řekl Dylan. Zdálo se, že zní přátelsky, ale znala jsem ho dost dobře na to, abych si všiml mírného varování a napětí v jeho hlase.

"Ne, ne, vždycky si vzpomenu..." Andy ho ujistil. Byl hodně vysoký, ale teď se příšerně hrbil.

"To se mi na tobě líbí, Andy." Dylan se na něj usmál.

"Jo, ale... Je to prostě... Chtěl jsem si promluvit."

Dylanův obličej okamžitě ztuhl a vedle mě sedící Tony se napjal. Netušila jsem, co se děje.

"Andy, víš, že tvůj čas na mluvení už uplynul a teď přišel ten na splácení dluhů. Udržíme v tom pořádek, ano?" řekl Dylan pomalu a zdvořile jako k dítěti.

"P-prosím..." zašeptal Andy a mně ho bylo líto.

Dylan si povzdechl.

"Fajn, Andy. Řekni mi to, kvůli starým dobrým časům, jo?"

Tahle scéna se mi vůbec nelíbila. Andy se rozklepal, jako by měl každou chvíli omdlít, a Dylanovi a ostatním to bylo jedno.

"Peníze, které jsem si půjčil, byly pro mou sestřenici a měla mi je vrátit, ale... včera ji okradli. Vzali jí tašku, měla v ní všechno..."

Tony si opovržlivě odplivl, Shane zvedl oči a Dylan udeřil pěstí do stolu tak hlasitě, že poskočil.

"Andy, ty víš moc dobře, že jsou mi tvoje výmluvy u prdele. Tohle je už potřetí, co si za mnou přišel, abych posunul tvůj deadline na splacení. Potřetí! Normálně bych to nenechal proklouznout napoprvé, ale kdysi jsme byli kámoši na pískovišti, tak jsem souhlasil. Podruhé, když jsi přišel, už jsi mě naštval, ale měl jsem dobrou náladu, tak jsem ti datum zase odložil. Na dnešek. A ty se opovažuješ přijít sem a vykládat mi nějaké kecy o lupiči? Tvoje sestřenice a její taška jsou mi úplně u prdele!" Hlas mého bratra se postupně zvyšoval a s každým dalším slovem byla jeho řeč děsivější a děsivější. Na jeho konci jsem měla chuť zacpat si uši.

"T-to byla nešťastná náhoda..." koktal Andy a bránil se zdviženýma rukama.

"Nešťastná náhoda se stane za chvíli." zasyčel Tony