Slečna Dokonalá a Její Bratři

28. Kapitola

Moje dobrodružství s nikotinem se ukázalo jako poměrně krátké a nepříliš příjemné.

Následující den, v neděli, jsem si poprvé v životě zapálila. Zavřela jsem se v koupelně a tam jsem to celý vystresovaný udělala. Bylo to hrozné. Hodně jsem kašlala a až do konce dne jsem z toho cítila odporný zápach, i když jsem si dávala pozor, abych vyvětrala pokoj i koupelnu, umyla si vlasy a převlékla se. Nemohla jsem se nechat nachytat.

Dalo by se říct, že kouřit pod vlastní střechou byla hloupost, ale po zralé úvaze jsem došla k závěru, že je to moje jediná možnost. Bylo by lepší kouřit na naší zahradě? Stále jsem nevěděla, kde jsou umístěny všechny kamery, které jsme měli. Ve škole? No, tak to bych si rovnou mohla zapálit před bratry. Kdyby mě nechytili oni, tak by mě nejspíš chytil nějaký učitel a já vlastně nevím, co by bylo horší. Měla jsem kouřit někde mimo školu a domov? S nějakým bodyguardem, který by sledoval moje kroky a určitě by pak Vincovi řekl, co dělám.

Ten den mě nikdo nepřistihl, ale toho stresu, které mě celá ta operace stála, za to vůbec nestála. Jednak udržet cigaretu schovanou bylo o nervy, a i když šance, že ji bratři najdou schovanou pod kobercem v rohu mého pokoje, byla malá, stejně jsem si vzpomněla, že už jsem jim jednou něco vzala, schovala to a později zjistila že to našli.

K tomu jsem musela sehnat zapalovač, což znamenalo další dávku nervů a rizika. Před časem jsem v kuchyni našla malý, úzký šuplík, který byl plný několika desítek různých zapalovačů. Malých i velkých, jednobarevných i vzorovaných, nejlevnějších i těmi dražšími, luxusními. Vzala jsem ten, který mi připadal nejjednodušší a nejméně nápadný.

Ve zkratce, cigareta mi nepomohla zhubnout a věděla jsem o tom ještě předtím, než jsem ji zkusila. Nebyla jsem blbá. Nikotin je jed. Je škodlivý. Měla jsem jedničku z biologie i z chemie. Bylo to o něčem jiném. O tichém hlásku v mé hlavě, který mi neustále říkal, že by to mohlo stát za pokus, že by to možná mohlo fungovat. Jako kdybych měla chuť na něco sladkého a někdo mi dal sušenku, která vypadá chutně, ale ve skutečnosti je hnusná. Stejně bych si kousla, protože tentokrát by to možná chutnala dobře. Pro mou informaci do budoucna - nikdy to nebude dobrý.

Ale tehdy jsem byla ve fázi blízké depresi. Sotva jsem se vyrovnávala s přežíváním po smrti mámy a babičky, moji bratři byli ti nejtěžší lidé na soužití a Jason, do kterého jsem vkládala velké naděje, jak se ukázalo, neopětoval mé city na stejné úrovni.

Teď jsem si byla jistá, že můj bývalý přítel nebyl ani tak do mě, jako spíš já do něj. Chápala jsem, že se ke mně nechtěl přiblížit ve strachu z reakce mých bratrů, ale to, že mě tak rychle dokázal nahradit nějakou jinou holkou, byl prostě kokotský tah. Jeden týden mě hladil po stehně a druhý - po Laviniině.

Proto jsem se pravidelně omezovala v jídle. Někdy jsem ho dokonce s obrovskými výčitkami vyhazovala aniž bych se ho dotkla, když mě nikdo neviděl. Někdy jsem si jídlo jen tak rozprostřela na talíř a divila se, jak snadno se mi daří obelstít lidi kolem sebe. A ani jsem si nemusela dělat příliš velké starosti s předstíráním před bratry, protože mi (navzdory jejich kontrolním návykům) důvěřovali ve všedních věcech, jako je jídlo, vstávání do školy nebo dělání domácích úkolů.

Ale jednoho pátku po vyučování jsem seděla v Tonyho autě a nemohla jsem přestat zírat na krabičku cigaret, která ležela spolu s klíči a peněženkou na jeho sedadle. Tony byl venku, opíral se o dveře auta a zabýval se telefonem. Právě típl cigaretu a otočil se, aby otevřel dveře na straně řidiče. Jakmile jsem uslyšela jeho cvaknutí, zvedla jsem oči.

"Počkej tady." zamumlal ke mně a znovu zabouchl dveře. Přesunul se k jednomu ze svých kamarádů.

Pozorně jsem ho sledovala. Stál teď asi pět metrů od auta a o něčem se bavil s klukem, kterého jsem znala z jídelny a jehož jméno jsem si nemohla zapamatovat. Rozhlédla jsem se po parkovišti, které se pomalu vyprazdňovalo. Nikdo mi nevěnoval pozornost. Znovu jsem se podívala na cigarety.