Slečna Dokonalá a Její Bratři

21. Kapitola

Vánoce byly bez mamky a babičky tak úžasné, jak jen mohly být. Několikrát jsem měla slzy na krajíčku, když jsem si na ně vzpomněla, ale nikdy jsem nebyla sama. Vždycky byl kolem mě někdo připravený mě rozveselit nebo odvést mou pozornost od chmurných myšlenek.

Pomáhala jsem také Eugenii v kuchyni s vařením, protože mě to opravdu bavilo. Také jsem udělala svůj velkolepý dort, který jsem každoročně pekla s babičkou. Chvíli jsem dokonce s kluky hrála i na play stationu. A společně se Shanem a Dylanem jsme pověsili nějaké ozdoby na vánoční stromeček. Navzájem jsem se škádlili a to bylo něco skvělého, protože to znamenalo, že jsme v pohodě. Už se nebránili takovým věcem, jako je strkání do mě nebo posmívání. Dříve takoví nebyli a teď jsem mohla říct, že jsem oficiálně mladší sestra, které starší bratři opravdu lezou na nervy.

Ne že bych jim to nevracela. Několikrát jsem na ně bonzovala (hlavně Willovi), občas jsem se snažila do nich strčit zpátky (což většinou skončilo špatně) a brzy jsem si osvojila štěněčí oči, které se mi docela hodily.

Pořád jsem ale měla spoustu pochybností. Čas od času jsem se myšlenkami vracela ke všem těm zbraním, k Andymu, k Tonyho rvačce, k výhrůžce, kterou Jason zaslechl od mých bratrů, ke zkrvavené košili nebo k tomu chlápkovi, který vděčně líbal Vincův prsten, jako by můj nejstarší bratr byl bůh. Pak už mě většinou mrazilo v zádech, ale za chvíli vždycky někdo zařval něco jako "Objednáme si jídlo!" nebo "Kouknem na nějaký film?" nebo mě někdo zatahal za cop a odvedl tím mou pozornost.

A když jsem viděla moje bratry jak se rozvalují v obývacím pokoji a jedí pizzu... Dylan, který právě mumlal nějaké nadávky kvůli salámu, který mu přistál na tričku. Shane, který si stěžoval, že tam není dvojitý sýr. Tony, který si dal do pusy skoro celý kus najednou. Will, který přinesl džus pro mě a pivo pro ostatní. Vince, který právě házel papírové utěrky na stále nadávajícího Dylana. Takhle že vypadají nebezpeční muži?

Něco přede mnou skrývali, tím jsem si byla jistá, ale možná je lepší to nevědět.

"Hailie!" zavolala Mona nevěřícně. "Jak to můžeš říct?!"

Díky tomu, že jsem byla hodná mladší sestra, tak jak se ode mě očekávalo, mohla jsem strávit Silvestra se svými přáteli. Seděly jsme v Audreyině kuchyni a drbaly o všem možném, protože to bylo poprvé po dlouhé době, co jsme si mohly spolu beze spěchu povídat.

Pokrčila jsem rameny.

"Když je poslouchám, všechno je v pohodě. Žádný tresty, žádný rozhovory s Vincem..."

"To je ale špatně! Něco před tebou tají! Chceš radši celou dobu žít ve lži, než se dozvědět pravdu?"

"A co s tou pravdou budu dělat? Vsadím se, že dozvím nějaké věci, které se mi nebudou líbit, a co budu dělat? Jsou moje jediná rodina..."

Párkrát jsme se během našeho rozhovoru ještě vrátili k mým bratrů, ale jinak jsme kecaly o škole a seriálech. Zrovna jsme se dohadovali jestli je lepší sledovat Elitu s titulky nebo s dabingem. Já, rozvíjející svou lásku ke španělštině jsem samozřejmě hájila první možnost. Mona zakroutila očima nad mým odůvodněním, když v tom do kuchyně přišel nějaký starší kluk. Hned jsem ho poznala - Audreyin starší bratr, Jerry.

Jerry je své sestře velmi podobný. Má bledou pleť a je jen o malinký kousek vyšší než jeho sestra. Je hubený a docela kostnatý, s jeho světle hnědými vlasy, kostkovanou košili a džíny vypadá úplně obyčejně. Znám ho ze školy, ale nikdy předtím jsem s ním nemluvila. Každopádně jsem od Audrey slyšela dost historek o tom, abych pochopila, co za člověka je. Často si stěžovala na jeho velkohubost a neschopnost v životě. No, nejsem příznivcem odsuzování lidí, ale vážně, vypadal drze. Zvlášť, když se na mě podíval přes své brýle obdélníkového tvaru a trochu zkřivil obličej. Takhle reagoval jen na můj pohled. Vytáhl ze skříně balíček popcornu a beze slova odešel. Jako stín.