JEHO..

25.hadka

"Co to kurva děláš??!"
Leknu se zbran která ležela v me dlaní je zničeho nic na podlaze.
Vyděšeně na něj vzhledu 
"Si nornalni! To není hračka.,"

Přibližuje se ke mě, velmi rychle a velmi naštvaně
"Já..já jsem ..já." 
"Co si?! Nepřemýšlela! To vidím proboha!
Bere svou zbraň ze země a háže ji do šuplíku. 
"Klidně mohla vystřelit !"

"Já nechtěla..."
"Nechtěla jsi? Mazej k sobě do pokoje!"
.
ON:

Zařval jsem po ní tak jako snad nikdy dříve, ale taky že mam důvod.
Utíká do svého pokoje se 
slzami v očích.
A já bych ji nejraději ....
Mohla si ublížít. 
Znovu zbraň vytahují že 
šuplíků a přemýšlím kam ji 
přemístit, ale nakonec ji tam pokládám zpět.
Nepředpokládal jsem že by se mi mohla přehrabovat ve 
věcech, natož aby si hrála s 
něčím takovým. V životě to 
nedržela v ruce. Mohla se 
postřelit..nebo mě.
Ač se to může zdát sebe 
zvláštnější, zbraně nemám 
zrovna třikrát v lásce.
Když jsem byl malý, otec mi 
opakoval: ten druhý musím 
vědět, že dočůráš dál než to 
zvládne on.

Čím jsem byl starší chápal jsem co tím myslí. Čím se živí a jak funguje práce.
Já jsem proti němu svatý anděl.
Asi i proto nechci vlastní děti.
Ale právě teď mi jedno brečí 
vedle.
Promnu si své oči a opřu se do křesla.
Proč mi to ta holka dělá.. 
Včerejšek... včerejší noc byla, 
vlastně ani nevím, jaká byla?Moc jsem toho vypil a ona toho měla taky dost.

Co se to s tebou děje Tobajasi?
Nakonec se  vydám   do jejího pokoje.

Nahledbu pootevřenými dveřím a vidím její krásný zadek zahrabaný někde mezi polštařem a peřinou.
"Už mám celkem hlad, pojď se najíst." řeknu klidnějším hlasem.
"Nechci"
"Ty nechceš?" Pozvednu obočí.
"Ne"
"Víš to nebyla otázka."
"Hm"
Fajn...
Posadím se vedla ní na postel.
"Nemůžeš se mi hrabat ve 
věcech. Co jsis myšlenka že 
najdeš? "
Chvíli čekám na odpověď, ale 
žádná se mi nedostává.
no dobře
"Jdi dolů a nachystej jídlo."
Nochotne vstává a odchází.
Co jsem komu provedl?
Dnešek je za trest. Od rána se všechno sere.
Párkrát se z hluboká nadechnu a následně jdu za ní do 
kuchyně.
Na stole už je vše nachystané.
Bude z ní nakonec i vynikající kuchařka.

Celý oběd promlčíme a mě
 to dost jasně přestává bavit.
"Dnes někdo přijde aby tě
 ohlídal až tu nebudu."
"Nejsem malé dítě."
"Ale chováš se tak." Odvětvím
 už poněkud naštvaně.
"Proč nemůžu jít s vámi?" 
Pípne.
"Proč bys měla?"
"Nechci tady zůstat sama."
"Nebudeš sama, jak jsem již
 řekl někdo tu bude s tebou."
"Nechci tu být bez vás." Řekne potichu.
Nemám rád když na mě dělá tyhle psí oči.
Nic jí já to neodpovím.

.,.,.,.,.,.,.,.,.,.,..,.,.,.,.,.,.,.,.,
Ona:
2 hodiny od oběda a on neřekl ani slovo. 
Odešel do své ložnice a nechal mě v obýváku u televize 
samotnou.
Já bych se chtěla přitulit, chtěla bych zpátky včerejší noc. 
I když nevím co jsem dnes...
nebo včera provedla nechci 
aby byl takový. 
V půlce filmu, při čemž jsem
 jsem zahrabaná pod dekou a
 skoro usínám mě něco vyruší. Divný zvuk z kuchyně.
Je to tak velký dům a my jsme 
tady sami dva.
Teď si spíš připadám jako bych tu byla úplně sama. A to se mi vůbec nelíbí.
Po dlouhé rozvaze svlékám své oblečení a zamotávám se jen
 do deky.
Následně se vydávám nahoru
 po schodech a mířím k jeho 
ložnici.