JEHO..

63. Bratr?

"Můžeme jed?"

"Nevím, jak vypadám?" Podívá se na mě smutně.

"Vypadáš krásné jako vždy zlatíčko. Pojď vezmu ti kufr a pojedeme."

"Není to přeci jen trochu moc?" Zeptá se na svůj "moderní kostýmek.

"Já jsem myslel že se ti líbí."

"Ano líbí jsou nádherné, ale..."

"Jsou perfektní stejně jako ty, pojď, vezmu ti ten kufr."

"Dobrá..."

"Kde máte věci vy?" Zeptá se na schodišti.

"Už v autě. I s tvým kabatem a šalou."

"To, ale po cestě do auta zmrznu."

"Nezmrzneš, auto je v garaži, budu řídit já."

Chápu, že je nervózní, já jsem taky....včera večer jsem volal otci a oznámil mu že nepřijdu sám. Na nic se neptal...

"Tak připoutatana?"

"Jistě... jak dlouho teda bude trvat cesta?"

"No, venku je spoustu sněhu a mráz a už se začíná stmivat, pojedu opatrně takže možná i 2 hodiny."

"Můžu zapnout hudbu?"

"Jistě, výběr si co chceš.".

Další hodinu jedeme úplně potichu, tedy až na hudbu z rádia. Jsem sice rád že se můžu soustředit na řízení protože počasí se mi opravdu nelíbí, ale zároveň mě to ticho znervozňuje."

"Nad čím přemýšliš?"

"Nad tím co budu říkat.

"Drahoušku, opravdu se nemusíš bát. Zopakuji mi to ještě jednou."

"Jsem Sára studentka vysoké školy, je mi 19 let a v květnu jsem se tady přestěhovala z Ruska, protože oba mi rodiče umřeli a já už neměla důvod tam nadále zůstávat, jako malá jsem se narodila tady a v 5 letech jsme se odstěhovali do Ruska. Moje máma byla v domácnosti a můj táta byl tlumočník.

Momentálně studuju jazyky, se zaměřením na Ruštinu, francouzštinu a Němčinu. Potkali jsme se přes léto v kavárně kde jsem pracovala. Pak jste si mě nastěhoval domů."

Uplny román....to by ušlo.

S umevem se na ni otočím.

"No vidíš, nemáš se čeho bát." Jen by to mohla říkat trochu přesvědčivěji.

"Kde budu spát?" Zamračí se najednou.

"No...to asi, záleží na tobě, v domě je hodně ložnic takže pokud budeš chtít spát sama..."

"Váš otec má větší dům než ten co máte vy?" Cha...vtipná otázka.

"O něco ano." Usměji se.

"Tam jste vyrůstal?"

"Částečně."

"Cotoznamená?"

"Když jsem byl menší bydleli tam prarodiče, trávil jsem tam poměrně dost..času a jistou dobu tam i bydlel, ale měli jsme více domů."

Ona:

Aha, více domů, já zapomněla, ne jen že je bohatý on, jeho otec bude úplný snob, jistě že, proto mi koupil tyhle šaty, abych zapadla. Jsou krásné...jako princezna, ale bojím se. Ani ty šaty nezamaskuji to kdo jsem, nevychovanost a modřiny.

"Co když se rodičům nebudu líbit?"

"Taaaak to bude pouze jejich problém." Usměje se na mě. Fascinuje mě jeho dobra nálada, možná není až tak dobrá možná to na mě jen hraje.