JEHO..

59. narušeni klidu

"Takže?" Zeptam se, když hrnek s horkým svarákem  pokládám na stolek.
"První hotov." Vytáhne se s dárkem.
"Hmmm, ten je krásný.. opravdu krásný. Kde ses to naučila." Ona na me vytasi svuj krásný úsměv a zvedne telefon. YouTube...ach tak. Ale i přesto to má opravdu nádherné.
"Tak já to pustím jo?"
"Dobrá."

Moje šikulka má do půl hodiny vše zabaleno i dopito. Já jsem se již na začátku filmu spokojeně opřel o gauč a dal si nohy nahoru, ona pochopitelně do teď seděla na kraji gauče náhlá ke stolku.. jen nechápu proč v tom pokračuje...
"Ještě budeš něco balit?" Zeptám se takticky...
"Hmm, asi už je to vše."
"Ty jsi šikulka moje, tak se opři, chceš deku?"
Nervózně se na mě otočí a zhodnotí místo vedle mě.
"Ano." Řekne nakonec a opírá se.
I přestože od té události uplynula už naka doba její modřiny po celém těle jsou stálé patrne, nosí sice dlouhé rukávy, ale doma svůj krk zahalí pouze vlasy.
A já se opravdu usilovně snažím si toho nevšímat, protože se vždycky jen rozčilim...sam nad sebou! Jaký jsem hlupák!
"Chtěla by jsi jeste něco podat?" Zeptám se klidně.
"Ne, děkuji mám vsechno potřebné."
Ach jo...dneska mi to navazování konverzace vůbec nejde, o čem se s ní mám bavit? O tom filmu? Asi ne...počasí..jasný, zasměju se sám sobě.
Chtěl bych si s ní promluvit, ale o čem vlastně, já vůbec nevím jak začít!
V té nejhorší...nebo naopak nejlepší chvíli mi zazvoní telefon...no super, ješte to tak.
Otraveně ho tahám ze zadní kapsy a zvedám.
"Co je?" Vystartuju možná moc přikře.
"Já...omlouvám se že ruším, ale je tady jeden pán...asi ho znáš, Gajda...a trvá na tvé přítomnosti, prý si mu říkal že tady budeš na té jeho...party."
Nee, přimnu své oči o poškrabu své čelo.
Na to jsem úplně Zapoměl a doufal jsem že on taky...že to bral spíš jako slušnou konverzaci, jak to bylo i myšleno.
"Je tady velice spokojen...se vším, jen ty mu tady chybíš."
Jo ja který takřka v pyžamu sedí na gauči se svou malou...zcela spokojený. Nechci ji tam zase tahat...
Telefon pokládám a svůj velice znechuceny pohled zamíří na ni...
"Copak se děje?" Zeptá se opatrně.
"Musím zajed do klubu..."
"Pchuuu" vydechne stejmou emoci, "opravdu musíte?"
"Ach jo...jo musím, ale bude to nejspíše rychle."
Fajn...ale koho ted tak rychle splašim aby ji hlidal? To bude tak 20 minut trvat.
"Nechci tady být sama.."
"Dobrá, tak co kdybys jela semnou? Nebudu tak opravdu moc dlouho, slibuju."
Moc nadšeně se na mě nekouka...já dneska nechtěl nikam jezdit, chtěl jsem ...navazovat lepší vztahy, i když přiznávám že mi to moc nejde...
"Můžeš si tam dát mezitím drink. Víc jak jeden nestihnes. Platí?
"Hmmm...Dobře." Zazáří jinjeji krásná očička.
"Ale potrebuju aby ses trošku oblékla...je tam, taková osobní vip party, stihneš najít něco rychlého než na sebe hodím kosily?"
"Samozdřejmě." ...no to něžněho moc nadšeně.
"Vynahradim ti to slibuji."  Naklonim se k ní pro rychlý polibek spíše ze zvyku...ale ona se odvrací dříve než se mě fousy dotknou jejich rtů. Moc automatické...začni přemýšlet Tobajasi!
Vybyham tedy nahoru najít nakou kosily...

Ona:
Čekám pod schody a on stále nikdy...hlavně že tam pospíchal, vždyť i já jsem si stihla udělat copánky! Na mé mastné hlavně...a on stále nikde.
"Auto už je tady." Volá na mě když schází schody ve své černé kosily...hmm zajímavé, černou často nenosí.
"Dobrá." Vyrážím tedy ke dveřím.
"Kde máš něco více na sebe?" Zeptá se když nespokojene sjede mou černou sukni a rolák.
"No..."
"Vis kolik je venku stupňů?"
"Emmm."
"Bože můj..." vzdá nakonec svou snahu a přehodi přeze mě svou bundu.
"Jdeme." Poslušně cupitam hned za ním směr již nastartovane auto s řidičem...měl pravdu, je tady opravdu zima!
Dveře auta se zaklapnou a já si pripoutavam svůj pas.
"Zmrzla si?"
"Jen trošku."  Podotknu
"Jsi opravdu jako malá." Opět mě sjede tím karavym pohledem.
"Proč tam vůbec musíme?"
"Pchuu, musím pozdravit jednoho...hosta, velice významného hosta."
Vážně tam jedeme kvůli ahoj? To nemyslí vážně.
"Neboj, dám si s ním jednu skleničku a doutník a pojedeme."
To ale určitě stihnu více než jeden drink...
"Takže mě opět necháte u baru?"
Zamyšleně se na mě podívá...aha, to nechceš vid? Možná mě zavře do bedny pod bar..jako psa, aby mě nikdo neukradl.
"Asi si tě budu muset vzít sebou..."
"Mrzí mě že vám přidělávam starosti..." podotknu trošku uraženě. Taky jsem mohla zůstat doma....
Zhluboka se nadechne a svou dlaň posune mým směrem.
"Mě to ale nemrzi, a starosti mi nepřidělaš, to si pamatuj. Ty jsi vždy jen má radost." Usměje se a svými prsty něžně přejede po mém stehne
"Máte semnou ale samé starosti...od samého začátku....byla jsem nemocná, už několikrát, měla jsem tu nohu...dělám vám ostudu."
"Ostudu? Broučku vždyť mě tě každý závidí." Zasměje se pobaveně.
Hmm? Kecá.
Svou hlavu natočenou na stranu zaboři do opěradla a propaluje mě pohledem...proč mi tohle dělá.
"Jediné co mě trápí je tvá narůstající chuť k alkoholu. Jinak jsi to nejlepší co mě za posledního pár let potkalo." Zašeptá.
"Opravdu?"
"Opravdu." Ujisti mě a opět pohladí mou nohu.
"Tak krásně a milé stvoření se nenajde každý den."
Zaculim se nad jeho slovy a uhnu pohledem....něco tak pěkného mi asi ještě ani neřekl...proč teď? Je to jeho forma usmiřovani, napravovani? Jak někdo takhle milý může...dělat to co dělá? Opravdu tomu nerozumím.
Zbytek cesty jsme oba potichu. Já pouze přemýšlím nad jeho slovy...nad tónem kterými ta slova řekl. Tohle by mohl dělat častěji...byt takový...