Genus Tenebris | 𝟏𝟖+

29. Nech mě být, prosím

Legolas pronásledoval lesem temné stíny, které jako kdyby si s ním jen pohrávaly. Najednou uslyšel výkřik za sebou, když se otočil, jeden ze strážných byl pryč, zůstal po něm jen jeho kůň, který pokračoval v běhu i bez jezdce. Elf se zamračil, tohle se mu ale vůbec nelíbilo.

Zmatená Talon, která stále seděla na koni, snažíc se ho zklidnit, jen nechápavě, sledovala dění kolem sebe. Všechno se seběhlo tak rychle, nestačila ani nic udělat a Legolas s dalšími muži byli pryč. Netušila co se děje, odkud se stíny vzaly, měla však zlé tušení, že to byl jen začátek něčeho většího. Ohlédla se na dva strážné za sebou, ale jakmile se oba skáceli na zem s šípy v hrudi, jen zděšeně vykřikla. Rychle seskočila z koně, chtěla běžet k nim a zjistit, zda ještě žijí, ale když uviděla Nasiuse před sebou, jen zůstala strnule stát.

Muž stál na místě, nepřibližoval se, ani naopak nikam necouval. V jednom momentu se ale ušklíbl a zahákl se prsty o svou kápi. „Tak se konečně setkáváme bez většího rizika," podotkl a stáhl si kapuci z hlavy. Očima se ihned zabodl do těch Taloniných, „na tuhle chvilku jsme čekali skutečně dlouho," potutelně se usmál a tentokrát udělal krok vpřed.

Zamračila se na něj a když k ní postoupil vpřed, vytasila meč a zaujala bojovou pozici. „Dál už ani krok, nepřibližuj se!" zavrčela výhružně a nespouštěla z něj zrak. „Je mi jedno na co jsi ty nebo tobě podobní čekali, nikam s tebou nejdu, takže se otoč a zmiz!" mračila se.

Jen otráveně vydechl. „Polož to, akorát si ublížíš," vyzval jí. Sám měl svůj meč stále schovaný v pouzdře u pasu, nijak se ani neobtěžoval jej tasit, už jen proto že věděl, že by jej stejně nebyla schopná porazit. Luk, který ale dosud třímal v rukou si pověsil přes ramena. „A možná by ti to, kdo jsem, nemělo být zase až tak jedno," ušklíbl se a opět přistoupil blíže.

„Jenže mě je to jedno. Vím, kdo jsi a taky co chceš," ustoupila o krok dozadu, meč držíc stále v rukou, nehodlala se vzdát tak snadno, „a věř mi, že s vámi nechci mít nic společného." Mračila se, snažila se zůstat klidná. „A jediný komu tady ublížím, jsi ty, pokud se neotočíš a nevrátíš odkud jsi přišel, varuju tě, nehodlám ti to usnadnit!" zavrčela.

Nass se jen zašklebil. „Ano, proslýchalo se o tvé tvrdohlavosti, ale že to bude tak vážné, tomu se mi věřit nechtělo," pokrčil rameny a přiblížil se ještě blíž, teď se ale nezastavoval. Rázným krokem kráčel směrem k Talon a cestou vytasil meč. Nedal dívce ani moc šancí na to se bránit, a rovnou zaútočil, ne za účelem ji zranit, ale pouze jí odzbrojit.

Talon byla však pohotová a jeho útok odrazila tím, že jejich meče zkřížila. V momentě se však do něj opřela i nohou a použila veškerou svou sílu, aby ho od sebe odkopla, Nasius tak lehce zavrávoral dozadu. „Tvrdohlavá jsem dost a taky se nevzdávám jen tak," zavrčela připravená na další jeho útok. „Prostě jen odejdi a nech mě na pokoji!"

Legolas dál sledoval stíny v lesích, když tu se za ním znova ozval výkřik a když se ohlédl i druhý strážný byl pryč. Zastavil svého koně a rozhlížel se kolem sebe. Začínal mít neblahý pocit, že stíny, které je napadly a on je následně pronásledoval, byly jen past, do které se chytil.

Nasius si odfrkl a oprášil si otisk boty, který mu Talon zanechala na oblečení. Pevněji sevřel jílec meče a naklonil hlavu na stranu. „Tak to tedy půjde po zlém," pronesl nebezpečně, a hned na to se na Talon opět vrhl, tentokrát využívajíc veškeré své obratnosti a rychlosti.

Odrážela každičký jeho útok. Věděla, že tohle už není žádný trénink, žádná hra, ale opravdový boj a dávala do toho všechno, co se naučila. Sama dokonce utočila a dařilo se jí, což ji dost překvapilo. Nehodlala se vzdát. Bojovala rychle a hbitě, skoro jako elf.