Genus Tenebris | 𝟏𝟖+

4. Nesměj se!

Vstala brzo, těšila se tak moc, že nemohla dospat. Konečně se dostane ven na čerstvý vzduch, na slunce a uvidí jak to tady vypadá. Vybrat oblečeni pro ni nebylo nijak těžké, přesně věděla co si vezme na sebe. Oblékla si tmavé přiléhavé kalhoty, obula vysoké kožené boty, k tomu si vzala šedou delší tuniku s dlouhými černými rukávy. Vlasy si nechala volně rozpuštěné, jen si je rukou prohrábla. Když byla hotová, spokojeně zamručela. Musela uznat, že jejich oblečení bylo velmi stylové a líbilo se ji. Už šla ke dveřím, když se ozvalo zaklepání a dovnitř vešel strážný, který ji hned na to vedl dolu do stáji. Talon jej tiše následovala.

Thranduil už čekal ve stájích, v jedné ruce držel uzdu jednoho koně, bílého, a v druhé uzdu vysokého hnědáka. Jakmile spatřil Talon, usmál se. „Dobré ráno," pověděl. Na dnešek se těšil, on sám by dal cokoliv za to, aby se mohl prohánět v sedle po Hvozdu, a tak nějak tušil, že pohled na Talon v sedle bude více než záživný.

Došla do stáji. Když ho uviděla a vedle něj stát dva koně, zarazila se. „Dobré ráno," odpověděla zmateně, „co tohle má být? Myslela jsem, že se půjdeme projít. A ty jsi vymyslel jízdu na koni?" zamračila se lehce.

Její zkušenosti s koněm byly minimální a to ještě při focení pro jeden katalog, navíc na něm jen pózovala a teď má jít jezdit? Povzdechla si a prohrábla nervózně vlasy. „Já, ale neumím jezdit na koni," přiznala nakonec, ač nerada.

Thranduil se pobaveně zasmál. Slyšet že něco neumí, pro něj najednou bylo jako vábivá melodie. Přeci jen se alespoň v něčem cítil být nad věcí. „Pěšky bychom daleko nedošli," pronesl, „co se jízdy týče, naučím tě to," prohodil a přistoupil do její blízkosti, tak těsné, až to i jemu na chvilku zvedlo puls. Pak se lehce sklonil a zazubil se na ní. „Tak vylezeš na toho koně?" optal se a poukázal na své ruce, které už spojil a vyčkával, až se o ně dívka opře nohou, aby jí mohl do sedla vyhodit.

Protočila oči a přikývla. Opřela se nohou a s jeho pomocí se vyhoupla do sedla, usadila se a když ji podal otěže, pevně je sevřela v rukou. „Tohle opravdu bude zábavná vyjížďka," poznamenala ironicky a čekala až se vydají na cestu. Měla z toho obavy. Doufala, že to přežije ve zdraví, i když s tím jak se culil se obávala, že to tak asi nebude.

Vyhoupl se sám do sedla vysokého hnědáka a pokýval hlavou. „To tedy bude," podíval se na ní pohledem kterým jí jasně říkal, že tentokrát to bude on, kdo se bude bavit. Pak pobídl svého hřebce do kroku a bílá kobyla, která už věděla, co má dělat, se rozešla za ním. „Je to jednoduché, stiskem holeně jí dáš povel ke zrychlení, dle toho, do jakého boku jí zatlačíš víc, na tu stranu půjde. Pokud budeš chtít zastavit, přitáhni otěž," dal jí základní povely. „Teď jí donuť nás dojet, nemám rád, když mi jde někdo za zády," pronesl. Co jí ale neřekl bylo to, že koně byli na povel ke zrychlení a jen nepatrně silnější stisk by mohl kobylu uvést do cvalu.

Pozorně poslouchala jeho výklad, vypadalo to jednoduše, ale ona měla zkušenosti, že to co vypadá jednoduše, je vlastně nakonec mnohem složitější. Zkusila to tedy a lehce stiskla holeň, aby pobídla kobylku a aby jej dojela, jenže zřejmě to udělala silněji než měla. Kobylka to vzala jako příkaz ke cvalu a to taky udělala. Talon se držela jak mohla, ale v jednu chvíli to nezvládla a praštila sebou o zem až si vyrazila dech. Snažila nadechnou, podařilo se ji to až po chvíli, kdy je dojel i Thranduil. Pomalu vstala a oprášila ze sebe trávu a listí. Když na něj pohlédla jen se zamračila. „Nesměj se!" zavrčela a z vlasů si vytahovala kusy další listí.

Sledoval celé představení před sebou. Ačkoliv jej Talon napomenula, bylo již pozdě. Rozesmál se jak jen mohl a jen stěží se krotil, aby se samým rozpoložením i on neskácel ze sedla. Padla na zem jako pytel brambor. „To bylo slušné," zakřenil se pobaveně a poukázal na nedaleký kámen. „Chytni si jí a odtamtud znovu nasedni," poučoval ji.