Genus Tenebris | 𝟏𝟖+

30. Přijmi věci tak, jak jsou

Nasius hnal koně jak nejvíce mohl. Párkrát se otočil za sebe, aby zjistil, zda mu nejsou elfové za zády, když zjistil, že ne, jen si spokojeně mlaskl a podíval se opět před sebe. Jeli už několikátý den a Talon se doteď neprobrala. Byl za to i celkem rád. Celou cestu jí držel u sebe v náruči, sledujíc, zda je v pořádku a zda se neprobouzí. Přeci jen, byla to jeho královna. Chtěl si ji dovézt domů a chtěl ji dovézt celou.

Talon netušila co se s ní děje, spala spánkem, ze kterého se nemohla probudit. Jenže celou dobu cítila podivný tlak na hrudi, jako kdyby se jí svíralo srdce, netušila však proč. A čím dýl spala, tím horší to bylo. Nakonec přece jen oči otevřela a když se tak stalo, tlak zmizel a místo něj se objevil opět ten hřejivý pocit u srdce, který cítila tehdy, když se s Thalem usmířili a jejích pouto zesílilo a spojilo je ještě víc. I teď se pouto ozvalo, aby ji donutilo probudit se. Nedala to však znát. Cítila jak jí Nass drží u sebe a jedou, kdoví kde. Musela utéct, musela se od něj dostat a tak ji nenapadlo nic jiného než jej překvapit. Jelikož si stále myslel, že spí, v rychlosti se napřáhla a vší silou ho loktem praštila do břicha. Nečekal to, jenže to ani ona, když oba najednou spadli z koně, který uháněl jako o život. Až teď jí došlo, že to nebyl asi nejlepší nápad, jenže bylo už pozdě. Dopadli oba na zem, Talon ovšem dost nešikovně, praštila se hlavou o kámen či jinou věc ležící na zemi a zavrčela bolestí. Ucítila jak jí z rány na čele stékají pramínky krve, ale neměla čas se tomu věnovat. Rychle se dostala na nohy a dala se na útěk.

Nasius nemohl dělat nic až do chvíle, než se ocitl na zemi. Nejprve se podíval na prchajícího koně, věděl ale, že se k němu vrátí, tak jako vždy, což se ale nedalo říct o Talon. Nemusel ani nijak využívat své síly, i tak byl o dost rychlejší než ona, takže mu netrvalo dlouho a dohnal jí. Zachytil ji za zápěstí, za které jí k sobě trhnutím prudce zastavil a donutil tak otočit se na něho. „To nebylo moc chytré rozhodnutí," zavrčel podrážděně a nebezpečně se zamračil.

Když ji chytil a trhnul s ní, vykřikla bolestí. Netušila, že při pádu si kromě tržné rány na hlavě, poranila i žebra a podle bolesti docela dost. Pohotově se mu znova vytrhla a pořádně jej nakopla do rozkroku. Využila toho a znova se dala na útěk. Nekoukala se ani nalevo ani napravo, prostě běžela dál, netušila ani kde je, bylo jí to teď jedno. Jediné co si přála, bylo zmizet mu z dohledu a pak by už nějak cestu zpátky do Hvozdu našla. Kličkovala mezi stromy a utíkala, když jí bolest na hrudi donutila zastavit a pořádně se nadechnout. Rychle si sundala koženou vestu, která jí svírala, vyhrnula si bílou košili a pohlédla na své zranění. Na pravé straně v místě, kde byla žebra, se jí objevila dost velká a ošklivá pohmožděnina a při každém nádechu jí to bolelo. Tiše zaklela. Teď s tím nemohla nic dělat a tak se dala rychle znova do běhu. Nedávala však moc pozor a když se otočila za sebe, aby zjistila, kde Nass je, nevšimla, si že kousek od ní protékala malá říčka a vběhla přímo do ní. S tichými nadávkami, které ji unikly z úst a bolestným syknutím, spadla celá do vody. Rychle se zvedla a pokračovala dál, potřebovala však trochu popadnout dech a tak se skryla u jednoho z větších stromů, který jí ve svém prasklém kmeni nabízel dokonalou skrýš.

Nass jí doběhl za maličkou chvilku. Ve spleti stromů mu zmizela a už jen podle toho ticha usoudil, že nemohla běžet dál, to by ji jeho citlivé smysly zaregistrovaly. Moc dobře věděl, kde byla, bylo to jasné podle velkých stromů, Nass hloupý nebyl. Ovšem vytrvale čekal, co se bude dít dál, hrál si s ní jako kočka s malou myškou. Nedělal si starosti, věděl, že proti němu je Talon bezmocná. Jen si proto povzdechl a tiše vyčkával.

Skoro nedýchala, jak se snažila být tiše, ale věděla, že je tady někde poblíž, slyšela prasknout větev pod váhou lidského těla a jediný kdo tu s ní byl, byl Nass. Byla promočená a oblečení se jí lepilo na kůži, hlava i žebra bolela a ona tušila, že nemá asi moc šanci na další útěk. Proto jí napadla jiná věc, zprvu nechtěla, bála se, že by to mohlo dopadnout zle, ale v tuhle chvíli neměla na výběr. Musela nějak vyvolat svou temnou magii.

Potichu si obešel strom, ve kterém se skrývala a zezadu se o něj opřel. „Pojď ven, ušetříš nám oběma námahu a nervy," podotkl a založil si ruce na hrudi. Nechtěl dávat Talon nějaké znamení, že je z ní rozhozený. Chtěl působit pevně jako ledová skála. A to se mu skvěle dařilo.

Povzdechla si a nakonec vyšla ze svého úkrytu. Zamračila se a snažila se soustředit, byla naštvaná a věděla, že minule tohle stačilo, aby vyvolala magii, ale teď se z nějakého důvodu nic nedělo. Nechápala to. Byla zmatená a zkoušela se soustředit víc, ale ani tak necítila žádnou temnou magii. „Cos to se mnou provedl?" zavrčela vytočeně.

Nass se na ni podíval a jen pokrčil rameny. „Nic zásadního, jen jsem provedl určitá opatření, v rámci bezpečí nás obou," okomentoval a odrazil se od stromu, aby mohl dojít kousek před ní. „Utáboříme se tu, nebudeš utíkat, že ne?" ušklíbl se.

Ustoupila o krok dozadu a mračila se na něj. „Vážně si myslíš, že to vzdám? Nechci s tebou být, nechci s tebou ani nikam jít," zavrčela. Objala se rukama, mokré oblečené jí studilo na těle a začínala jí být zima.

Nass se ušklíbl. „Děláš, jako kdyby ti něco jiného zbývalo," okomentoval suše a sedl si na jeden z vystouplých kořenů. „Měla by ses uklidnit a přijmout věci tak, jak jsou," podotkl ještě.

Ušklíbla se. „Na to ti seru!" zavrčela a rozhlížela se kolem. „Vrátím se domů a nezastavíš mě. Ani ty ani nikdo jiný!" otočila se a dala se na odchod. Nehodlala s ním dál zůstat, chtěla domů, za Thalem. Moc jí chyběl. Navíc jí Nasius neskutečně vytáčel.

Nass si jen povzdechl. „Když myslíš," prohodil pouze a pomocí mysli vytvořil před Talon stínovou stěnu, průhlednou, ale dost pevnou na to, aby skrze ni nemohla projít. Do této stěny narazila pokaždé, když se pokusila někam uhnout, dokonce i pak, když se vydala zpět k Nassovi, jako kdyby jí snad na tom jednom místě držela nějaká neviditelná klec. „Jak jsem řekl, znovu si tě utéct nenechám," zamračil se.

Zavrčela naštvané. „Já nejsem tvoje a nikdy nebudu!" Vší silou kopla do neviditelné stěny, ale nic se nestalo, snažila se projít znova a znova, ale pokaždé jen narazila. Byla vytočená a naštvaná. Nakonec se pořádné rozpřáhla a vší silou do toho praštila pravou rukou. Jenže to neměla dělat. V ten moment vykřikla bolestí, až se jí do očí vehnaly slzy a chytila se za bok. Tvář se jí zkřivila bolestí a pevně k sobě semkla víčka, doufajíc, že to brzo zmizí. Uvědomila si, že teď je opravdu v pasti, ze které se nemá jak dostat.

Nasius se stále tvářil vcelku nezaujatě. Netrvalo to moc dlouho, co se vrátil i jeho kůň. Usmál se na zvíře a sundal mu na noc sedlo. Pak se otočil na Talon. „Takhle to bude lepší pro oba, kdybys byla rozumná, tak by to takhle skončit nemuselo," pravil posměšně. Doslova si užíval toho, jak byla zoufalá. Jasně se mu to lesklo v očích.

Stála k němu otočená zády. Po tváři jí stékalo pár slz, opravdu byla zoufalá a hodně a také se bála. Bála se, toho co jí čeká, ale hlavně, že už nikdy neuvidí Thala. Tolik jí chyběl. Chtěla domů, za ním. Posadila se na zem a přitáhla k sobě nohy, opřela se rukama o kolena. Byla ji zima a potřebovala něco suchého na sebe.

Nass mezitím rozdělal oheň, ovšem kvůli bariéře se teplo k Talon dostat nemohlo. On sám si sedl hned ke zdroji tepla a nepřítomně hleděl do plamenů. Neměl co říct, ba naopak čekal na to, zda by se Talon ozvala sama. Byl si vědom toho, že se musela ohřát, ale nechtěl jí dávat nic zadarmo, ne potom, co mu předvedla.