Genus Tenebris | 𝟏𝟖+

49. Je to tvoje vina

Všude panovalo ticho, přece jen bylo brzké ráno, venku ještě ani slunce nevylezlo, když se chodbami lesního království hnal jeden ze strážných, jež se udýchaně zastavil u dveří do královských komnat. Zhluboka se nadechl a několikrát zabušil na dveře. Chvíli se nic nedělo, když se však zevnitř ozvalo mrzuté dále, ihned vstoupil a uklonil se. „Můj králi, velice se omlouvám, že ruším váš spánek v tuhle dobu, ale něco se stalo. Jde o Tauriel, je mrtvá," pronesl tiše, „jeden ze strážných ji našel v cele Temné královny ležet na zemi bez známek života a královnu vedle ní v bezvědomí," dořekl s pohledem upřeným na zem.

Thranduil, který seděl na posteli, se na něj jen chvilku nechápavě díval, ale když mu došlo, co mu tu strážný říkal, jen se trhaně nadechl. „Děkuji, můžete jít. Ale, nechte za Talon poslat léčitelé," pronesl ještě, než zatnul čelisti. Nějak tušil, že toho byla Tauriel schopná, toho jít Talon zabít, ale tak nějak si pořád nepřipouštěl, že by to byla skutečně vyvedla. Jen si složil hlavu do dlaní. „Kurva," zaklel nevraživě, načež vstal z postele, aby se mohl připravit a jít za Talon do vězení.

Strážný se jen uklonil a rychle zmizel z královských komnat. Mezitím už léčitelka ošetřila Talon, která se probrala a zmateně koukala kolem sebe. Když zůstala v cele sama, opatrně se posadila, přičemž sykla bolestí. Byla zeslábla, tiše seděla a hleděla na své zakrvácené ruce.

Thranduil po nějaké době dorazil na místo, kde byla Talon. Vešel do cely a zadíval se na ni. „Co sis sakra myslela, že děláš? Myslíš si, že tu můžeš beztrestně vraždit elfy mého lidu?" zavrčel, načež došel až k ní a zadíval se jí zpříma do očí. „Ještě jednou se bude něco takového opakovat, tak tě čeká poprava, bez milosti, rozuměla jsi mi?" zavrčel nebezpečně.

Talon se na něj zadívala a postavila se. „Děláš si ze mě srandu ty pitomče?" zavrčela a strčila do něj, když k němu došla. „Já se jen bránila, to ona sem přišla, ona zaútočila jako první a nedivila bych se, kdyby na tvůj rozkaz," znova do něj strčila.

Jen tiše zavrčel a chytl jí pod krkem. Dost silně na to, aby jí dokázal že on je tady král, ale dost opatrně na to, aby jí neublížil, ale jen pohrozil. „Nedovoluj si zpochybňovat mě a mé jednání. To ty jsi ta, která má v sobě temnotu, ty jsi ta, která mě opustila, ty jsi ta, která mi bodla nůž do zad a ty jsi ta, kdo mě podvedl!" zařval, než jí s trhnutím pustil a ustoupil. „Až přijdeme na to, jak z tebe dostat tu temnotu a jak zajistit, aby jsi už nikomu neublížila, vrátíš se zpět na Zemi. Nějak najdeme způsob, jak tě tam nechat. Můj svět už neohrozíš," sykl a otočil se k odchodu.

„Ty jsi zlomil moje srdce! Ty jsi ze mě udělal tuhle zrůdu, ty a jen ty! Neochránil jsi mě a kvůli tobě teď nic necítím. Jen prázdnotu a temnotu. Jestli jsem něco provedla, tak jen proto, že jsi ty ublížil mě!" křikla po něm. „Zabij mě, pošli mě kam jen chceš, je mi to jedno, rozumíš!" znova do něj strčila.

„A čím jsem ti ublížil, hm? Tak čím!" zaječel na ni nazpátek. „Já ti říkal, aby jsi nikam nechodila sama a poslechla jsi mě? Ne! Tak si nestěžuj, že se ti něco stalo! Možná kdyby jsi byla míň arogantní a svéhlavá, tak by se to nestalo. Já ti nic neudělal!" zavrčel.

„Jediný arogantní člověk v téhle místnosti, jsi ty, králi," zavrčela a hleděla mu do očí. „Nenávidím tě, slyšíš. Je jednoduché hodit to na mě viď, ale čemu se divím. A vlastně máš pravdu, je to moje vina. Ty jsi svatý," zavrčela, než však stačila ještě něco říct, chytila se za hlavu a padla na kolena.

Jen se na ni chladně díval z vrchu. „Máš pravdu. Je to tvoje vina, je tvoje vina, že jsi se tomu poddala, že jsi se ani nesnažila bojovat. Že jsi přijala tuhle svou novou stránku jen proto, aby jsi byla mocnější, aby jsi byla lepší, váženější," zasyčel. Pak si ale povzdychl. „A moje chyba byla ta, že jsem doufal, že můžeš být ta pravá," pronesl tiše, načež zamířil ven z její cely.

Pomalu se postavila, přešla k němu a chytila ho za ruku. „Bojovala jsem, celou dobu a jediné na co jsem myslela, jsi byl ty a to jak moc se chci za tebou vrátit, vrátit se domů. Já tu moc nechtěla, byla jsem odhodlaná se jí vzdát, nějaká moc mi byla ukradená," pronesla a ze zbytku své moci, jež cítila, mu ukázala vizi, kterou viděla. „Tohle mi zlomilo srdce, netušila jsem, že je to jen lež a pak už jsem nevnímala nic, jen bolest, která mě pohltila, nakonec zmizelo všechno a zbyla jen prázdnota," pustila jeho ruku a otočila se. „Ano je to má vina, že jsem nepoznala lež," zamířila k posteli, aby se posadila. Necítila se moc dobře, hlava jí nepříjemně třeštila a začínala mít mžitky před očima.

Chvilku na ní jen hleděl, než došel k ní a sedl si po jejím boku. Přemýšlel, co by měl říct. „Za mnou přišla žena, která mi ukázala podobnou vizi, a já, ano, uvěřil jsem tomu. Byl jsem tak zničený že ano," pronesl a zadíval se na ní, „ale teď mi dochází, že by jsi mi to nebyla schopna udělat," nasucho polkl, pak se zvedl a zamířil ke dveřím. „Měla bys odpočívat," dodal ještě.

„Udělala jsem to," ozvala se po chvíli ticha, „ale v té době už jsem byla královna, ne ta Talon, kterou jsi znal, takže mě můžeš nenávidět dál Thale, máš na to právo," vstala a hleděla na něj, v jejích očích, bylo už něco jiného. Změnily se, zklidnily.

I on se na ni díval. „Jak ti mám teď věřit, že mi neskočíš po krku a neuškrtíš mě?" hleděl jí do očí a snažil se vše si nějak urovnat v hlavě.

„Nevím, nevěřím ani sama sobě. Netuším, za jak dlouho, se všechno změní a zase se mi v hlavě všechno pomotá," špitla s pohledem upřeným na něj.

Jen jí dál hleděl do očí. „Galadriel ti z toho pomůže," pronesl pouze, než sklopil pohled. „Dostane to z tebe," dodal ještě.

„Nepomůže, sám to víš. Nemohla to udělat předtím a teď už teprve ne. Musela by mě zabít," sledovala ho. „A možná to není tak špatný nápad nemyslíš?"

Jen se na ní podíval. „Pokud nebudu mít na výběr, pokud tě ani Země nezastaví," odmlčel se, „pak to asi nepůjde jinak," nasucho polkl. Snad si ani neuvědomil, že se k ní sklonil blíž, až když cítil její dech na svých rtech se odtáhl a couvl pár kroků. „Nemůžu ti znovu propadnout, nemůžu si dovolit se nechat zničit. Nikoho jiného Hvozd nemá a já jsem s tebou zranitelný, musím si tě držet od těla," odvrátil se od ní. „Budeme ale dělat co budeme moct," sykl ještě.

Jeho slova jí bodla do srdce, až se jí v očích zaleskly slzy, jež po chvíli stékaly po její tváři. Jen mlčela a hleděla na něj.

Ještě chvilku stál, než se beze slov vydal ven z cely. Když zabouchl, ještě se ujistil, že zamkl, než se na ni opět podíval. Jako kdyby chtěl něco říct, pak jen zavrtěl hlavou a otočil se k odchodu.

„Jak moc mě nenávidíš?" zeptala se tiše, hledíc do země. Ruku si přiložila na hrudník v místě srdce, měla divný pocit.

Thranduil jí ale neodpověděl. Jako kdyby to on sám nevěděl. „Odpočívej," pronesl, než se dal skutečně na odchod. Musel si promluvit s Galadriel, o tom, jak je na tom s náramkem, o tom, co bude vlastně dál.

Jen co král odešel, Talon se posadila na postel, složila tvář do dlaní a po dlouhé době se rozplakala.