Made in Brazil

2.

,,Ahoj, jak se vám tu líbí?" spustil v lámané angličtině.

,,Ten hotel je pecka." rozhlédl se nadšeně Eddie a Matteo se jen pousmál.

Těžko říct, jestli rozuměl.

,,Tohle je moje překladatelka Lucy." popošel Eddie až ke mně a majetnicky mi položil ruku okolo pasu, přičemž jsem se od něho odtáhla.

,,Nebyl tvůj táta pekař, protože jsi docela pěkná buchta." snažil se být Matteo vtipný.

Smál se tomu však sám. Eddie portugalsky rozuměl minimálně a já mu jen chtěla dát najevo, že jsem jeho šarmu odolná. Samozřejmě, že to byl pěkný kluk, ale to neměnilo situaci, že mi byl nepříjemný.

,,A tvoje máma sbírala blbý děti?" povzdechla jsem si otráveně, zatímco se Matteo pousmál.

Jasně, že to zrovna nebylo seznámení na úrovni, ale já si nemohla pomoct. Kdybych mohla vrčela bych vzteky.

,,Co kdybyste mi řekli, co si povídáte?" culil se Eddie.

,,Ptal se mě, jestli není tvůj táta řezník, že máš v trenkách pěknou klobásu a chtěl by ji vidět."

Eddie se zarazil a hleděl na můj vážný výraz bez úsměvu. Pak se začal smát, protože mě znal.

,,Jemu ji ukazovat nehodlám, ale u tebe bych si dal říct." naklonil se ke mně.

Jen jsem naznačila znuděný úsměv a vrhla pohled na Mattea, který právě lovil mobil v kapse od džín.

,,Hodíme si fotku?"

Eddie to hned pochopil a nasadil smyslný úsměv pro Matteovy fanynky. Já jsem se odtáhla, ale Matteo mě popadl z druhé strany okolo ramen a téměř přilepil svůj vysmátý ksicht na můj otrávený.

,,Máte hlad? Jdeme ke stolu?"

Jasně, že jsem umírala hlady, ale nehodlala jsem měnit svoje stanovisko. Držela jsem si výraz arogantní krávy, aby mi dali pokoj.

Překládala jsem to, na co se Eddie ptal a naopak Matteovy odpovědi. Do toho všeho si Eddie vše fotil a zapisoval.

,,Jste dneska asi unavení, takže vás vezmu na hotelový mejdan až zítra."

Umírala jsem touhou se na to vykašlat. Nějaký mejdan mě nelákal, protože mě tyhle akce celkově odpuzovaly.

Snídaně v podstatě probíhala podobně. Byli jsme na snídani mezi prvními a Mistr Světa přišel až o hodinu později. Okolo sebe měl vysmáté servírky a Matteo nepochopitelně opět oplýval dobrou náladou. Poslal na Instagram hned nějaké fotky s vyvinutými servírkami a během pár minut měl tolik komentářů, že jsem tolik komentářů neměla ani na fotce s diplomem z Univerzity.

Bylo mi naprosto jasné, že tahle falešná sláva dává člověku jen pocit, že není sám, ale přitom kolik lidí z těch jeho folowerů by mu půjčilo peníze, pomohlo mu z nouze nebo se jen zajímalo o jeho problémy? Naopak lidi v dnešní době neumí naslouchat druhým. Jedné půlce je to u prdele a druhá půlka lidí je ráda, že je máte.

Když se mu bude dařit, bude mít spoustu známých a tak zvaných přátel, ale až jeho sláva pomine, nikdo se po něm ani neotočí.

Čekala nás procházka po městě. Já sloužila jako překladatelka i pro jeho video. Měl tedy prohlídku Fortalezy nejen v portugalštině, ale také v angličtině.

,,Vy dva spolu chodíte?" zeptal se nečekaně Matteo.

,,Ne." zamračila jsem se na něho.

,,Myslel jsem, podle chování, že jo."