Made in Brazil

10.

Ráno mě vzbudila asi desátá textovka od Erika. Nejdřív psal, jak nechápe, co se stalo a pak se začal omlouvat, že už mě nebude tak uhánět a vždycky počká na moje zavolání. No to se nedočká. Odepsala jsem mu, že se i já omlouvám a že dnes budu komunikovat jen přes textovky.

Občas jsem se k němu chovala blbě a bylo mi to líto, ale i po tom roce, co jsme byli spolu jsem doufala, že konečně propadnu tomu pocitu, kdy budu naopak nadskakovat radostí, že mi volá.

Dala jsem si sprchu a oblékla se. Stejně jako včera jsem si prohlížela tu řasenku a nakonec ji otevřela s tím, že si nanesu jen trošku.

Vydala jsem se na snídani a vychutnala si ji sama. Až nějaké dvě holky u stolu vedle mě svým štěbetáním upozornily na příchod Mattea. Nehnutě jsem ho pozorovala, s jak dobrou náladou každého zdravil a usmíval se.

S kávou a talířem zabloudil očima mezi stoly a naše pohledy se střetly. Mírně jsem se pousmála a za sebou jsem zaslechla děvčata.

,,Jde sem."

,,Ježíši, co budeme dělat?"

Celou dobu mi vydržel s úsměvem civět do obličeje a aniž bych si to uvědomila, usmívala jsem se taky.

,,No ne, ledová královna se směje. Můžu si tě vyfotit?" posadil se naproti mně.

,,Vyhrála jsem sázku a tebe dneska čeká otrokářský den. Co víc bych si mohla přát?"

,,Tak tobě narostl hřebínek?"

,,To ještě teprve něco zažiješ."

Zakousnul se do housky a ten jeho pohled mi připomínal ublížené štěně.

,,Koukám, že to máš na holky natrénované, ale u mě nepochodíš."

,,Jsi možná trochu jiná, ale pořád jsi holka."

,,Zadaná holka. No nic. Počkám u recepce." vstala jsem a bez čekání na odpověď radši vzala roha.

Možná jsem zrovna utekla během divného rozhovoru, ale on byl přesně ten idiot, co o sobě prostě věděl, že je kus a dával to najevo svému okolí. Každá holka mu pak zvyšovala sebevědomí.

Když se konečně ukázal na recepci s mobilem u ucha a tím sebevědomým výrazem, měla jsem chuť mu ten telefon narvat do řitního otvoru.

Mávnul na mě jako bych byla ten otrok já. Tak to teda ne. Postavili jsme se k jeho autu a právě tahal klíčky z kapsy, když jsem se opřela o řidičovy dveře a nastavila ruku.

,,Hele Sandy, zavolám jindy. Musím řídit." ušklíbl se, ale já stále držela rozevřenou dlaň.

Telefon položil, zasunul jej do kapsy od džín a začal se usmívat.

,,Tohle neřídíš."

,,Ale ano. Říkal jsi, že ten, kdo prohraje je otrok, takže já chci řídit."

,,Ne. Špatně jsi mě pochopila? Včera jsem jasně řekl, že mojí káru nebude řídit žádná holka."

,,Nejsem tvoje holka, tak sem naval ty klíčky."

,,Řekl jsem ne." strčil si je zpátky do kapsy.

S nádechem jsem tedy sáhla do té kapsy, zatímco jsme si hleděli do očí. Bylo to divné. Jako by se zastavilo dění okolo nás. Tiskla jsem v dlani ty klíčky až jsem je snad měla vylisované do prstů, než jsem zvedla s úsměvem klíčky do vzduchu, že jsem je ukořistila.

Naklonil se ke mně blíž, což mě šokovalo. Couvla jsem celým tělem až mě zarazil bok auta. Neměla jsem kam utéct. Sevřel mě mezi sebe a auto, přičemž mezi našimi obličeji byla jen malá mezera.

,,Jediný škrábanec a budeš si ho sama opravovat. Nad tím osobně dohlédnu." dodal vážně.

Jen jsem zvedla koutky k úsměvu a pozorovala, jak se odrazil paží od střechy vozu. Obešel auto, zatímco já se trochu vzpamatovávala z téhle situace. Copak si tohle může dovolit k zadané holce?

Mohl mi to říct v klidu a z povzdáli a nikoliv narušovat můj osobní prostor. Vlastně tohle už byl intimní prostor.

,,Tak jedeme?" promluvil na mě Matteo a podivně se usmíval.

Jako by ho snad pobavila moje zabrzděná reakce.

Posadila jsem se tedy na místo řidiče a nastartovala. Zatímco jsem si natahovala bezpečnostní pásy, snažila jsem se vzpamatovat z toho tíživého divného pocitu v mých vnitřnostech. Nemohla jsem se nadechnout a nedokázala pochopit, proč jsem ho normálně neodstrčila. Na to jsem měla právo.

,,Kam jedeme?" otočila jsem se s klidným výrazem na Mattea.

,,Do obchodu. Budu ti ukazovat cestu."

Jako bych si tu scénku dokola přehrávala ve své mysli. Proč to udělal? A proč jsem nezareagovala? Stála jsem tam jako solný sloup. Jako bych snad čekala, že mi tu pusu dá. Smála jsem se sama sobě. Jak mě tohle mohlo napadnout? Proč by mi měl dávat pusu? Jsem k němu nepříjemná a určitě si o mně myslí to nejhorší.

Pravděpodobně to, že jsem sobecký pesimista, který je se vším nespokojený. Ale já v hloubi duše taková nikdy nebyla. Než mi umřel brácha, byla jsem veselá holka se spoustou kamarádů a nikdy už jsem nebyla jako dřív.

Zaparkovala jsem před nákupním centrem a vyrazili s vozíkem k supermarketu. Procházeli jsme se uličkami a Matteo ze mě lámal, co vlastně budeme vařit. Něco jsem tedy naházela do košíku a připadala si hloupě.

Při každém pohledu mi prostě přišlo, že bylo Matteovi jasné, jak moc mě tím gestem u auta vykolejil. Ani se nic nestalo a já rudla. Celou dobu si mě vychutnával. Snažila jsem se občas pousmát, abych si nepřišla napjatá, ale byla jsem.

Vlastně jsem tenhle den už chtěla mít za sebou.