Made in Brazil

34.

Nečekala jsem, že by se mi po tom všem ještě ozval a bylo to na jednu stranu od něho hezké.

,,Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi v pořádku. Neozvala ses a měl jsem strach."

,,Ano jsem v pořádku. Díky. A jak se máš ty?"

,,Upřímně na hovno. Pořád na tebe musím myslet a neuvěřitelně mě štve, že jsem tě nechal jet do Ria samotnou."

Jako by tím něco změnil. S náladou mi to zamávalo. Matteo byl Bůhví kde a takové jednání mě přestávalo bavit. Vydala jsem se ho hledat.

Dalo mi to celkem zabrat, ale nakonec byl v kroužku nějakých mladých kluků. Vydala jsem se za nimi, když se na mě Matteo křečovitě usmál. Nerozuměla jsem tomu.

,,Tvoje buchta?" smáli se kluci.

,,Kamarádka Lucy. Je ze států."

Ten tón, jakým to říkal, mě dloubal do žaludku. Jaká kamarádka? Stála jsem tam jako figurína v muzeu a pánové mě rentgenovali od žabek až po náušnice. Očividně jsem nebyla dost cool nebo dost sexy, abych unikla jejich posměškům.

Následná ignorace od všech mě donutila kroužek kreténů opustit. Prodírala jsem se davem lidí, přes slzy jsem ani neviděla a hlavou mi probíhalo všechno možné.

Sotva jsem vyběhla z toho pošahaného klubu ven, snažila jsem se vydýchat. Chtělo se mi křičet a brečet až jsem nakopla vzteky nějaký kovový koš. To jsem však neměla dělat. Ta bolest malou chvíli putovala do mé hlavy a až v ten moment jsem řvala bolestí. Posadila jsem se na chodník, chytila se za prsty u bolavé nohy a hystericky vzlykala.

Všechno se podělalo. Ten parchant ani neměl ty koule, aby za mnou šel. Byla jsem mu ukradená. Raději trávil čas s těmi falešnými tupci.

,,Jsi v pohodě?" otočila jsem se za starostlivým hlasem, o němž jsem doufala, že bude patřit Riovi, ale nikoliv.

Zapátrala jsem trochu v paměti, abych vyhledala jméno toho frajírka.

,,Tony?" ukázala jsem na něho a druhou rukou si utřela slzy.

,,Přesně tak. Co se stalo?" poklekl ke mně s úsměvem.

,,Nakopla jsem si nohu."

,,A před tím? Nemysli si, že jsem si tě nevšiml."

Snažila jsem se to nekomentovat a raději vstát. Podal mi ruku a já jeho pomoc nakonec přijala. Bolestí jsem zkřivila ústa a pomalu mi pomohl na nohy.

,,Neměla bys s tím jít k doktorovi?" starostlivě si prohlédl prsty, se kterými jsem nedokázala pohnout.

,,Možná." nadechla jsem se hluboce a ještě stále držela jeho ruku.

,,Mám tu auto, chceš odvézt?"

,,Nedělej si starosti. Zavolám si taxíka."

,,A já myslel, že jsi tu s Riem." rozhlížel se okolo sebe, ale nikde ho nezahlédl.

,,Nechci ho rušit. Je tam s kamarády."

,,S těmi snoby? To nejsou kamarádi. To jsou idioti." obrátil oči v sloup a já se mírně pousmála.

Opřela jsem se bolavou nohou o patu a snažila se udělat krok vpřed.

,,Víš co, uděláme to takhle." naklonil se ke mně a bez varování vzal do náručí.

,,Co blbneš?" chytila jsem se ho na poslední chvíli okolo krku.

,,Odvezu tě."

,,Ale nečekej, že se ti odvděčím tak, jak si myslíš."

,,Každý chlap nechce holce pomáhat jen aby si vrznul. To je možná tak Rio, ale já ne."

Tak tomu jsem určitě věřila.

Nakonec mě odvezl na kliniku, kde mi udělali rentgen a dva nalomené prsty mi zafixovali. Byla jsem na klinice poměrně dlouho, takže mě po hodině sháněl i Matteo. Telefon jsem mu nebrala a na textovky ani neodpovídala. Neměla jsem náladu a ani jsem nevěděla, co dělat nebo kam jít.

Takže když jsme se blížili k autu s tím, že mě někam odveze, já nějak netušila kam.

,,Víš adresu Riova bytu?"

,,Ne."

,,A proč mu nezavoláš? Myslím, že se ti už pár hodin beztak snaží dovolat."

,,Asi jsem udělala chybu." zapíchla jsem pohled kamsi do země a přemýšlela nahlas.

,,S Riem každá." mávnul nad tím rukou a přišlo mu to děsně vtipné. ,,Můžeš zůstat u mě." opřel se lokty o střechu auta a zíral na mě pobaveně.

Vlastně proč ne? Tony je kamarád stejně tak jako jsme s Riem. Nakonec jsem na to kývla.

Přijeli jsme k malému dvojdomu na okraji Fortalezy. Nebyl úplně nový, ale na způsoby Brazilců to byl vlastně luxus. Uvnitř ho měl vybavený celkem moderně, ale bylo poznat, že tam bydlel bez ženské. Nebyl tam vyloženě nepořádek, ale věci byly neuspořádané.

Posadila jsem se na obrovskou pohovku a odsunula nějaké noviny se sportovní tématikou.

,,Chceš něco k pití?"

,,Ne díky. Můžu spát tady?" poplácala jsem místo vedle sebe.

,,Kde chceš. Klidně i se mnou." zakřenil se.

,,Snad bolestí usnu. Děkuju."

,,Kdybys potřebovala koupelna je támhle a tady je nějaká deka." ukázal na dveře a z komody mi přinesl deku s logem nějakého fotbalového klubu.

Nakonec bez keců zhasnul a zavřel se v pokoji. Na telefonu se mi hromadily textovky od Ria, jestli jsem v pořádku a podobné žvásty. Nakonec jsem se rozhodla, že odepíšu, aby věděl, co je špatně.

,,Přespím o kamaráda. Neměj strach."