Made in Brazil

7.

Eddieho jsme odvedli do hotelového pokoje a za normálních okolností bych mu třeba donesla to jídlo, ale za ten včerejšek jsem mu ukázala prostředníček a mazala na pláž.

Veškerý klid a relaxaci přerušil telefon. Měla jsem chuť ho zahodit do moře. Doslova všeho jsem začínala mít po krk.

Dost odměřeně jsem se dala do videohovoru a snažila se přetvařovat. Bylo to dost náročné a já myslela, že po dvacetiminutovém rozhovoru usnu ve stoje.

Ani vlastní rodiče mě tak neuháněli jako on. Těm jsem občas napsala textovku a byl klid, ale tohle už bylo otravné. Možná byla chyba ve mně, ale já věděla, že mi něco chybí a nejen v našem vztahu s Erikem.

Na večeři jsem se v hotelu posadila sama na terasu a užívala si ten klid. Stačilo mi čerpat energii z šumění moře a z odrážejících světel do hladiny.

,,Neruším?" přisunul si ke mně Matteo židli a já mu s povzdechem dala jasně najevo, že z jeho příchodu nejsem zrovna nadšená.

,,A kdybych ti řekla, že jo, odešel bys?"

,,Mmm,..." zamyslel se nahlas. ,,Ne."

,,Bezva."

,,Můj časový limit běží." poťukal si na své hodinky.

,,A mám si urvat límec?" pozvedla jsem ramena a dala mu najevo, že mi je to jedno.

,,Už jsi přemýšlela, co budeš vařit?"

Ušklíbla jsem se na něho a on jen výrazem Boha civěl kamsi do stropu.

,,Mluvilo se o tříchodovém menu. Takže chci muffiny, hlavní chod a předkrm. Ta zástěra nakonec není špatný nápad." založila jsem si ruce na hrudi.

,,Tobě jde beztak o ten můj nahý zadek." přimhouřil oči, což mě donutilo škubnout koutkem.

Ten jeho nafoukaný výraz mě bavil. Byl tak neuvěřitelně drzý a tak šíleně mě rozčiloval, že jsem pěnila jako pivo, sotva promluvil.

,,Ty si o sobě fakt myslíš." zavrtěla jsem hlavou.

,,A myslím si, že zítra tě dostanu. Jdeme se potápět."

,,Potápět? Neumím se potápět."

,,Tak se to naučíš. Je to hračka." mávnul rukou, jako by mluvil o šťourání v nose.

,,Nemůžu se dočkat."

,,No nechám tě se utápět v sebelítosti. Jo a u snídaně chceš společnost nebo zveš sama sebe na kafe?" zašklebil se, přičemž jsem mu ten škleb vrátila.

Rozčílením jsem vlastně nemohla ani usnout. Ani mlácení polštáře o matraci mi nepomohlo. Vrčela jsem a připadala si jako cvok.

V klidu jsem si vychutnávala ranní kávu, když se připotácel Matteo se svěžím úsměvem. Ani jsem mu neodpověděla na pozdrav a snažila se uklidnit. Stačilo mi bohatě to vystoupení, kdy se okolo něho prošla nějaká pěkná snědá kočka.

Začala se u našeho stolu kroutit jako šprcka ve větru a tomu blbovi to snad ještě dělalo dobře.

,,Ahoj, ty jsi Matteo Rio, že jo?" culila se.

,,Jo a ty tady docela překážíš." zamračila jsem se na ní a začala vstávat.

,,Můžu se s tebou jen vyfotit?" dodala ještě směrem k mlčícímu Matteovi.

,,Jindy. Není mi zrovna dobře. Měj se kotě." nasadil sluneční brýle a pádil za mnou.

Div jsem to tlačítko od výtahu nerozmlátila vzteky. Tenhle svět asi nebyl normální a nebo jsem nebyla normální já.

,,Už to svítí, což znamená, že výtah tu bude co nevidět." téměř zazpíval Matteo.

,,Vidím, ne?" odsekla jsem.

,,Toho jsem si právě nebyl jistý." zamumlal ještě pod vousy a začal se usmívat.

Dorazili jsme na parkoviště a místo, abychom zamířili k autu, zastavili jsme se u motorky.

,,Na to nevlezu. Nehodlám se zabít."

,,Tady máš helmu." nekomentoval vůbec můj nesouhlas.

,,Rio, nepojedu na tom."

,,Pěšky je to celkem dálka, ale jak chceš. Počkám na tebe v přístavu."

Nastartoval mašinu a posadil se jako zkušený frajer.

,,No dobře, nasaď mi tu věc." vrazila jsem mu do ruky helmu a myslela, že puknu vzteky.

,,Tak pojď blíž." položil mi ruku na bok a posunul tak, až jsem narazila druhým bokem o jeho stroj a zároveň stehno opřela o jeho.

Ten jeho drzý výraz jsem nemohla vydržet. Podívala jsem se mu do očí, zatímco on sledoval zapínání na bradě. Když vzhlédl, uhnula jsem pohledem kamsi k obloze.

,,Tak za mě." posunul se o kus dopředu a mně polévaly mdloby.

,,Neměla bych mít nějakou výbavu?" ukázala jsem na svoje dlouhé květované šaty.

,,Jo tohle. Sedni si hlavně na tu látku šatů, ať řidiči za námi nenabourají kvůli tvým spoďárům." dusil se smíchy.

,,Děláš mi to schválně?"

,,Tak sedej. Máme zpoždění." podíval se na své zářivé hodinky.

,,Nesnáším tě." podotkla jsem.