Made in Brazil

18.

,,Dneska jsi vstávala nějak brzy." vyšel Erik s kartáčkem v ústech, když jsem za sebou zavřela dveře pokoje.

,,Chtěla jsem vidět východ slunce."

,,Proč jsi mě nevzbudila? Šel bych s tebou."

,,To je v pohodě. Můžeš se mnou jindy."

Musel vidět ten můj unavený a smutný výraz. Už se ani neptal. Šli jsme společně na snídani a ačkoliv se mnou chtěla Eddieho přítelkyně komunikovat, jen jsem ze slušnosti odpovídala.

,,Takže dneska celodenní šnorchlování?" nadšeně zatleskal Eddie jako malé dítě.

Otázkou bylo, jak dlouho zvládnu pobyt na přímém slunci. Ty léky mi jen dráždily žaludek a hlava mě bolela neustále.

Vyrazili jsme tedy i s Matteem na člun. Byl to naštěstí jiný než tenkrát. Ačkoliv jsem cítila Matteův pohled, ignorovala jsem ho. Všichni jsme se vrhli pod vodu se šnorchlem a brýlemi.

Sotva půl hodiny jsem se snažila tu bolest hlavy vydržet, ale pak už jsem musela vylézt do člunu. Bylo mi příšerně a stínu jsem se nedočkala ani tam. Chtělo se mi brečet, křičet a do všeho kopat.

,,To už jsi to vzdala?" zaslechla jsem Matteův hlas.

Samozřejmě, že jsem dělala jako by nic. Ignorace mi šla dál docela dobře, dokud nevylezl na člun ke mně. Tvářit se, že je mi dobře byl nadlidský výkon. Především, když se mi ten banán k snídani vracel i s žaludečními šťávami. Přikryla jsem si ústa dlaní a neřešila přítomnost Mattea. Měla jsem dost práce s tím, abych se nepozvracela.

,,Je ti zle?"

Jen jsem neurčitě přikývla a to už se z vody vynořil Erik.

,,To sluníčko ti nedělá dobře?"

,,Asi ne."

Věděla jsem, že tohle dalších několik hodin nezvládnu. Celé tělo se mi třáslo, žaludek by nejradši vyskočil sám mojí pusou a hlava mě bolela tak, že jsem jí chtěla mlátit o zeď.

,,Chceš se vrátit?" naklonil Erik hlavu na stranu a vylezl do člunu.

,,Ne. Nechci vám kazit zábavu."

,,O nic nejde. Tak se vrátíme jen my dva."

,,Jsem v pohodě."

Lhala jsem i sama sobě. Musela jsem vypadat příšerně. Cítila jsem to na unavených očích.

,,Co kdybych se vrátil do přístavu pro člun s přístřeškem?" navrhl Matteo.

,,To je dobrý nápad, co říkáš?" promluvil ke mně Erik.

,,Asi ano."

Erik jel samozřejmě s námi, což mě zachránilo. Horší situace však nastala v přístavu. Banán ze snídaně šel ven.

,,Lucy, možná by bylo lepší, kdyby sis šla lehnout na pokoj. V tomhle stavu tě nemůžeme tahat po šnorchlování." starostlivě si mě Erik prohlédl a Matteo stál tiše opodál.

,,Nezlob se."

,,Nezlobím."

,,Podívej se, já Lucy odvezu do hotelu a ty se vrať pro Eddieho a Carol."

Erik i já jsme preferovali spíš obrácenou účast, ale na druhou stranu auto bylo Mattea a aby Erikovi jen tak dal klíčky od svého kabrioletu neexistovalo. Navíc jsem tušila, že se mnou prostě chtěl být Matteo sám. Mně v tu chvíli bylo všechno jedno. Jestli mě poveze Matteo nebo Erik. Potřebovala jsem do chladu.

Erik k tomu nic neřekl, ale bylo vidět, že by raději jel se mnou.

Matteo mi otevřel auto, zatáhl střechu, zapnul klimatizaci naplno a chvíli pozoroval, jak zhluboka dýchám.

,,Jsi těhotná?" napadlo Mattea.

,,Ne."

,,Před tím ti slunce nevadilo."

,,Před tím..."

Sotva jsme se rozjeli, poprosila jsem ho, aby mi zastavil na benzínce a koupil vodu. Potřebovala jsem si vzít léky.

Posadil se vedle mě, podal mi vodu a já z batohu vyndala své léky.

,,Co je to za léky?"

,,Jen na bolení hlavy."

Vyrval mi lahvičku z ruky a četl si nic neříkající název.

,,Mohl bys mi ji vrátit?"

,,Na co to je?"

,,Už jsem řekla, že na bolest."

Střetly jsme se pohledy. Vzápětí vzal do ruky svůj telefon a něco tam zběsile hledal.

,,Co to děláš?"

,,Dívám se, na co ty léky jsou."

Bylo mi jasné, že jsem v háji. Vložil mi je zpátky do dlaně a pak se na mě zděšeně podíval.

,,To myslíš vážně? Ty bereš léky na leukémii?" cítila jsem jeho pohled, ale já raději propalovala nějaké tlačítko na palubce.

Mlčela jsem a o to víc se vyptával.

,,Ty máš leukémii a jen tak si tu chodíš jako by nic? Pro Krista, ví to Erik vůbec?"

Zavrtěla jsem hlavou na znamení nesouhlasu.

,,Nikdo to neví."

,,Ale proč, prosím tě?"

,,Prostě nechci, aby to někdo věděl." odsekla jsem.

,,V jaké fázi jsi?"

,,Pokud zaberou ty léky, po kterých je mi šíleně, tak bych se toho mohla zbavit."

,,A proč ti nedají jiné léky?"

,,Protože je to něco jako chemoterapie. Napadá to nejen nemocné, ale i zdravé buňky a proto je mi tak zle."

Matteo vrátil pohled kamsi před sebe a vrtěl hlavou.

,,Erik by to vědět měl."

,,Ale já nechci, jasné?" vyjela jsem po něm.

,,Dobře. Nikomu nic neřeknu."

,,Odvezeš mě do hotelu, prosím?"

,,Jasně."