Made in Brazil

16.

Do hotelu jsem dorazila jako troska. S tím klukem jsem se už odmítala vidět. Popadla jsem hotelový telefon a zarezervovala si nebližší volný let do Oklahomy. Bylo to asi se dvěma přestupy, ale mně to bylo jedno. Musela jsem zmizet.

Dala jsem si sprchu, zabalila si věci a vydala se taxíkem na letiště. Nechala jsem jen vzkaz Eddiemu, aby se nezlobil, ale že bude lepší, když se vrátím k Erikovi, protože takhle by se náš vztah rozpadl a to já nechtěla.

Po tom, co se právě stalo, jsem nutně potřebovala oporu. Ačkoliv jsem si vůbec nemyslela, že je tím pravým člověkem zrovna Erik. Avšak mi bylo jasné, že mě má alespoň rád.

Přistála jsem v poledne a byla šíleně unavená. Byt byl prázdný, protože Erik pracoval. Trochu jsem se zmátořila, připravila večeři a hodlala se pěkně snažit, abych si odčinila tu blbost, kterou jsem s Matteem provedla.

Pohled z okna na ulice Oklahomy nebyl takový jako ve Fortaleze a stejně tak vůně Erika nebyla taková jako Mattea. Musela jsem se však vzpamatovat.

Když zarachotily klíčky v zámku, vyskočila jsem na nohy, abych šla Erika přivítat. Otočil se a já se snažila o úsměv. Chtělo se mi brečet a vynadat mu, že mě někam pouštěl.

,,Lucy!" pousmál se a odhodil batoh na podlahu.

,,Překvapení!"

Jistě, že jsem se rozbrečela. Pro Erika však ten pláč znamenal něco jiného než pro mě.

,,Tak rád tě zase vidím. Přiletěla jsi dřív."

,,Jo. Nemohla jsem to tam bez tebe vydržet." lhala jsem.

,,Ani já to tu už bez tebe nedával a ještě když jsi pak přišla o telefon."

,,Opravit asi nepůjde. Možná si koupím i jinou SIMku. Jen zavolám rodině, že jsem v pohodě a zpátky doma."

,,Jak budeš chtít. Hned zítra spolu pojedeme nakoupit."

,,Abych nezapomněla. Něco jsem uvařila." změnila jsem téma.

,,Fakt? Už mám hlad. Uděláme si hezký večer, co ty na to?"

To bylo to poslední, na co jsem myslela. Byla jsem neuvěřitelně unavená a vlastně jsem usnula sotva se Erik vysprchoval.

To nepolevilo ani druhý den. Nemohla jsem ani utřít stůl aniž bych se neposadila vyčerpáním na židli. Usnula jsem hlavou na stole a probudil mě až Erik.

,,Máš na čele vylisovaný náramek." smál se mi.

,,Trochu jsem vytuhla na stole."

,,Ta změna ti dává zabrat, co?" vysmál se mi.

Zašli jsme koupit ten telefon a už Erikovi volal Eddie.

,,On nevěděl, že jsi odletěla?" zamával mi pobaveně telefonem před obličejem.

,,Ne. Rozhodla jsem se na poslední chvíli."

Všechno to byly lži a já už ze všeho byla neuvěřitelně podrážděná. Hnusila jsem se i sama sobě. Erik čekal večer plný vášně a já usnula jako malé dítě ještě na pohovce. Nevzbudilo mě ani to, že mě Erik přenášel do postele. Nad ránem mi však bylo zle. Bolela mě hlava a nepomáhal mi ani prášek.

Erik pak vstával do práce a zajímal se, jestli jsem v pořádku. Neměla jsem ani chuť na snídani. Myslela jsem, že s tím žaludkem hned všechno vyhodím.

,,A nejsi těhotná?" napadlo Erika.

To jsem razantně odmítla, ale sotva zavřel dveře už jsem si pakovala věci, abych se zastavila u lékaře. Brala jsem prášky a s Erikem jsme poslední měsíc moc nespali. Navíc mi nešlo do hlavy, že bych po týdnu byla v jiném stavu s Matteem.

Posadila jsem se tedy na lavičku a hypnotizovala dveře ordinace.

,,Slečno Copelandová, posaďte se." podíval se na mě lékař přes hrany tlustých brýlí.

,,Napadlo mě, jestli nejsem v jiném stavu." mačkala jsem uši kabelky jako divá.

,,Ne. Gravidní nejste. Avšak bychom vám potřebovali provést ještě nějaká vyšetření, abychom s jistotou určili vaše onemocnění. Vypadá to na nějaký zánět v krvi."

,,Zánět v krvi? No dobře."

,,Sestra vám vezme pár ampulek a během zítřka vám zavolám, abychom se dohodli co a jak."

Zánět v krvi nezněl nijak hrozivě. Co mě ovšem trochu vyděsilo, byl krvavý polštář nad ránem. Během spánku se mi spustila bez příčiny krev z nosu a já se to snažila zamaskovat než se Erik probudil.

Seděla jsem u stolu a civěla na telefon, jako by mi snad šlo o život.

,,Slečno Copelandová, mohla byste se u nás co nejdříve zastavit?"

Téměř se mi zastavilo srdce, když mi to ta sestra říkala do telefonu. Nemohla jsem mít jen starosti se zlomeným srdcem, ale navíc ještě tohle.

,,Nejde o zánět, ale nejspíš o leukémii. Musíme tedy udělat další testy, abychom mohli rozjet co nejdříve léčbu." rozbušilo se mi srdce.

Tohle se nesmí nikdo dozvědět. Rodina by z toho byla na nervy a od Erika jsem nechtěla žádný soucit.

Neměla jsem tušení, co mi to ten doktor říkal. Měla jsem za sebou tolik testů, že bych mohla jít dělat brigádně zdravotní sestru, co odebírá krev.