Made in Brazil

38. Závěr

Nakonec jsem se s mámou dohodla, že si dáme večeři u nás. Chtěla jsem se udobřit a ukázat, že Rio je jiný než si myslela.

Jídlo jsme připravovali jako vždycky spolu. Udělali jsme maso na brazilský způsob s pečeným bramborem a dezert. Vypadalo to lákavě a měla jsem z toho radost.

Naši přišli včas a i když se na Ria dívala máti jako na malé rozmazlené dítě, co křičí a dupe, mlčela.

,,Snad vám bude chutnat, je to recept mojí mámy." natřásal se Matteo.

,,No a ty umíš vařit?" vychutnávala si ho.

,,Jak co. Snažím se. Spíš jsem se staral o rodiče, když neměli peníze. I když se vám zdá, že nejsem rodinný typ, tak jsem."

,,Vážně? A co bys dělal, kdyby přišla Lucy s tím, že je těhotná?"

Opřela jsem se o linku a vrtěla na mámu hlavou. Doufala jsem, že tenhle rozhovoru skončí. Rio se na mě otočil jako by snad chtěl slyšet ode mě, že to máma řekla jen tak a není to pravda.

Obrátila jsem oči v sloup a vložila se mezi ně.

,,Mami, nejsem těhotná a ani to není tvoje věc."

Naštěstí ztichla a dala se do jídla. Nakonec jsem se hodně snažila, aby si všimla prstýnku. Přikusovala zrovna cibulovou bagetku, když se zarazila a pohledem visela na mém prstě.

,,Od koho jsi ho dostala?" kývla bradou k prstenu a hypnotizovala ho.

,,Nemáš v tom prsty?" dloubnul táta laškovně do Ria, který se usmál.

Táta byl vlastně rád, že jsem šťastná. Neřešil, kdo je pro mě jak vhodný. Koho chci, ať si vezmu.

,,Ten prstýnek dostala ode mě. Oficiálně je moje snoubenka. Snad pochopíte, že to s Lucy myslím vážně."

Máma dokousala sousto, utřela si koutky ubrouskem a těkala očima mezi námi.

,,Kdy to plánujete?"

,,Neplánujeme. Jde jen o to, abyste pochopila, že Lucy není nějaká moje další na seznamu. Takže pokud bude chtít, klidně se vezmeme za měsíc nebo třeba i za rok."

,,A není na svatbu moc brzy? Sotva se znáte."

,,Známe se dlouho. Hodně mi pomohl, když jsem měla leukémii."

,,Jakou leukémii?" vyběhl na mě táta.

,,Když jsem ještě byla s Erikem a letěli jsme tam na dovolenou, našli mi rakovinu, ale naštěstí zabrala léčba a jsem už v pořádku. Jen musím chodit často na kontroly."

,,Proč jsi nám nic neřekla?" ohradila se máma.

,,Nechtěla jsem vám přidělávat starosti po tom, co se stalo bráchovi."

,,Starosti? Jsme tvoji rodiče a vždycky bychom tě podpořili, proč jsi nám, zatraceně, nic neřekla?"

,,Nikomu jsem to neřekla. Nevěděl to ani Erik. Až když to zjistil Matteo, tak jsem to ostatním řekla, protože mě donutil."

Náhle se neřešilo nic jiného než můj zdravotní stav a to byl jeden z těch důvodů, proč jsem to nechtěla rodině sdělovat.

Tušila jsem, že máma i ráda odbočila od tématu. Na druhou stranu jsem ani nechtěla, aby se to téma ohledně našeho zasnoubení řešilo. Z jeho strany pro mě ten krok hodně znamenal a vážila jsem si toho. Chlap s jeho minulostí jistě nedokáže přemýšlet jen tak nad tím, že si někoho vezme.

Oba jsme byli svým způsobem jiní. Vyrůstali jsme v jiných podmínkách a dělila nás spousta věcí. Jazyková bariéra, několik tisíc mil mezi našimi domovy a každý měl svou práci, rodinu i přátelé. Někdo z nás se toho všeho musel vzdát.

Pro mě byla ta jazyková bariéra jednodušší, takže jsem spíše uvažovala nad tím, že zůstanu já ve Fortaleze s ním. Na druhou stranu to musel být šok pro rodiče.

Máma se neustále domnívala, že se ještě rozejdeme a vrátím se k Eddiemu, ale s tím se spletla. I kdybych se s Matteem rozešla, Eddie už by nebyl ten, za kým bych přišla.

Samozřejmě, že jsem neměla jistotu, jestli si mě ten kluk někdy vezme, ale ten prstýnek byl jasným důkazem, že jsem pro něho něco znamenala. Internet nebo dokonce Instagram mě nezajímal, ale upřímně jsem z jeho příspěvku o zásnubách včetně naší fotky byla nadšená.

Bylo to jako příjemné zjištění, že se za mě nestydí ani u svých fanynek. Věděla jsem však, že s někým jako on to bude ještě strmá a těžká cesta, protože než předěláte party kluka na rodinný typ, musíte podstoupit jistou oběť. Ta moje by se týkala práce a navíc bych byla na Riovi závislá víc než jsem chtěla. Takže jsem s jistotou věděla, že pokud budu chtít někdy rodinu, bude to po svatbě a po tolika letech, až budu vědět, že my dva už jsme i tak rodina.

Takže kdoví, jaká je pravda v tom tvrzení, že se protiklady přitahují. Protože my dva jsme protiklady, co se snaží jeden druhému vyjít vstříc. Jenže jak dlouho?