What ...?

...35...

****Z pohledu Bell ****

Ráno mě vzbudil můj budík. Nijak zvlášť se mi vstávat nechtělo ale zklamat Mandy ? To ne... Nechci ji zklamat !

" srdíčko jsi vzhůru ?" dveře se malinko pootevřely a dovnitř nakoukla už upravená Mandy. 

" jistě, hned jsem dole" vřele jsem se usmála a rychlostí blesku jsem vyskočila z postele. Což byla chyba protože se mi dost zatočila hlava a trošku mě píchlo v bříšku. Hned ke mě doběhla Mandy a pomohla mi opět si sednout. 

" Pomalu dítě. Teď na sebe musíš dávat pozor aby se tomu malému nic nestalo" pokárala mě za mou neopatrnost. Já jsem jen slabě přikývla a pohladila jsem si bříško.

" budu, neboj" znovu tentokrát už opatrně jsem si stoupla. Mandy šla zatím do krámku a já se šla alespoň trošku upravit. 

Všechno jsem to stihla za obdivuhodných 5 minut. Vzala jsem si na sebe kraťasy a tílko se svetříkem. 

Seběhla jsem po schodech a ještě si dodělávala svůj drdol. Mandy už obsluhovala postarší pár sedící u okna. Divila jsem se že už takhle brzo ráno tu má zákazníky. Asi je to v okolí oblíbený podnik. Nedivím se ... díky tomu že Mandy je úžasný člověk se tu každý musí cítit příjemně. I sama na sobě to pociťuji . Je to tu takové domácí. Vůně koláčků ke kafe se tu krásně usadila a tak to tu i opravdu úžasně voní.

Nasadím si zástěru s logem kavárny a jdu za Mandy. 

" tak co mám dělat ?" zeptala jsem se 

"prozatím by si mohla uvařit černou kávu. Umíš ji ?" Jen jsem kývla hlavou. Otočila jsem se a dala jsem vařit vodu. 

Ještě když jsme byly všichni pohromadě tak když jsem něco potřebovala tak jsem ji vařila rodičům. Po většině otcovi a pak mi vše dovolily. Takový můj malý pomocníček. Když jsem si vzpomněla na dobu kdy jsem nic nemusela řešit a byla v klidu s rodinou zastesklo se mi. Po tátovi ani ne. Ten ať si shnije s tou krávou namyšlenou a jeho dalším dítětem. Spíš mi chybí máma. Vždy se o mě dobře starala.

Cinkla mi konvice a já zalila větší konvici s jednou dávkou kafe.  Podala jsem ji Mandy která už na ni čekala.

************

Přešel celý den a tady to bylo jako na kolotoči. Nestěžuju si protože mě to alespoň zaměstnalo a já nemusela myslet nad tím jakou jsem udělala chybu. Jenže teď je večer já jsem po sprše v noční košili zabalená v dece a myšlenkám nechávám volný běh. 

Nejvíc si chci dát pěstí asi za to že jsem utekla. Já chytrá všechno řeším tím že uteču. Což se skoro vždy obrátí jako zlé řešení. Jenže to mi dopne až po tom co jsem to udělala. 

V ruce svírám mobil. Mám dvě řešení.

1) zavolat Justinovi a urovnat to co jsem zkazila

2) nechat to plavat a začít nový život a malou / malým.

Nerozhodně zaklikám Justinovo číslo které znám nazpaměť. Přes celý den mi mobil neustále vibroval od příchozích hovorů a nebo sms.

S mobilem v ruce jsem se zvedla už z nahřáté postele a přešla uličkou. Nervózně jsem zaťukala na Mandy pokoj a doufala že mě odsud nevyhodí s tím že zítra máme práci.

" dále " skoro neslyšně řekla. Pomalinku jsem strčila hlavu do dveří a koukla na rozespalou Mandy s přátelsky se mračící tváří.

" co potřebuješ srdíčko?" poklepala vedle sebe na kus volné postele s tím abych si šla sednout.

" nemůžu spát. Pořád musím myslet nad tím že jsem udělala chybu. " sklonila jsem hlavu. Mandy mě pohladila po vlasech a přitiskla si mě na svou hrud v obětí.

" tak mu zavolej. " pošeptala mi do ucha.

" když já se bojím co by udělal. Třeba by mě mohl seřvat. Nebude chtít abych se k němu vrátila. Nebo to nejhorší... abych si to dítě nechala vzít" nakřáple jsem ji šeptala mé obavy.

" chápu tě dítě. Bojíš se ale když mu nezavoláš nezjistíš co by udělal. Každopádně to musíš zkusit." 

" dobře"  zvedla jsem tedy mobil a zvedla jsem se z postele. Šla jsem do chodby a potom jsem se zabouchla ve svém pokoji.

Nervózně jsem mobil svírala v rukách a už po druhé jsem naklikala Justinovo číslo. Tentokrát už s větší odvahou jsem stiskla číslo volat a čekala až se někdo ozve. Nemusela jsem čekat dlouho.

" Ano ?" řekl ospale. Asi už spal. " halo je tam někdo ?" znovu promluvil. Jenže já jsem nemohla promluvit. Bylo to jako bych zamrzla a nemohla se ani pohnout. Slyšela jsem jak to zašustilo. Asi se koukl kdo mu volal. 

" Bell?.... Bell no tak promluv " prosil

" promiň" jediné na co jsem měla sílu. Hned potom jsem to složila. Nanovo jsem se rozbrečela a s těžkou hlavou jsem dopadla na polštář který začal moknout. Proč jsem mu jen nedokázala říct víc než omluvu. Jsem blbá !