Save Me (Roger Taylor FanFiction)

29: Out of Nowhere

*12th January 1972*

„TENTOKRÁT UŽ HO musíme žalovat," řekl Roger a zvedl telefon, aby zavolal policii. Posledních pár dní jsem se moc bála na to, abych jim zavolala sama, ale Roger mi (právem) řekl, že by bylo směšné, kdybych to neudělala.

Odpoutá mě to od Lucase nadobro.

„Fajn," souhlasila jsem. Lehce se na mě usmál pro podporu, a pak zavolal policii.

-----------------------------------

Policie přišla a začala se ptát na všechny otázky a snažila se přijít na to, co se vlastně stalo. Řekli mi, že mě ještě zkontaktují, ale hlavně mi řekli, že Lucase zatknou.

Když to vyslovili, cítila jsem, jak mi z ramen opadá neviditelná tíha.

„Odteď už všechno bude lepší," řekl Roger a stáhl si mě do objetí. Přikývla jsem mu do ramene a opřela jsem se o něj.

Zvedla jsem hlavu, abych ho políbila, ale jeho rty byly na mých dřív, než jsem si vůbec stačila uvědomit, co se to děje. Rychle náš polibek prohloubil a něžně mě natlačil na nejbližší stěnu.

Pažemi jsem ho objala kolem krku a stoupla jsem si na špičky, abych k němu byla blíž. On své paže měl pevně kolem mého pasu, dokud mě nezačal tahat za lem trička. Roger měl opravdu velký apetit a nikdy nevypadal, že je unavený.

Víc než ochotně jsem ho nechala, aby mi tričko přetáhl přes hlavu, dokud mnou neprojel silný pocit nevolnosti. Zatlačila jsem na Rogerův hrudník, čímž jsem ho od sebe odstrčila.

Ruku jsem si přitiskla na pusu, ale nohy mě naštěstí už nesly do koupelny, aniž si mozek stačil uvědomit, co se děje. Když jsem se dostala do koupelny, svěsila jsem hlavu do záchodu a vyzvracela jsem všechno, co jsem za ten den snědla.

„Jsi v pořádku, love?" Rogerův starostlivý hlas zazněl ode dveří, které jsem v panice nechala otevřené. Seděla jsem na podlaze před toaletou s hlavou svěšenou, protože mi pořád bylo docela špatně.

„Jenom se mi najednou udělalo špatně," řekla jsem ochraptělým hlasem. Utřela jsem si uslzené oči a spláchla jsem záchod, když se mi žaludek trošku uklidnil.

„To až tak špatně líbám?" zažertoval Roger, sedl si vedle mě a pohladil mě po zádech.

„Nepřibližuj se ke mně; pokud jsem nemocná, nechci, abys to taky chytil."

„Love, pokud jsi nemocná, budu se o tebe muset starat, takže myslím, že to asi risknu," zasmál se.

„Urgh, vůbec mi není dobře," zamručela jsem a znovu jsem hlavu sklonila do mísy.

Roger mi chytl vlasy a v kruzích mě hladil na zádech, zatímco já jsem znovu zvracela. Zaúpěla jsem a otřásla se, protože jsem pořád byla jen v podprsence a džínách.

„Dej mi chvilku, love," vyhrkl Roger a zmizel z místnosti. Za chvilku se vrátil se svým vlastním huňatým županem, který mi přehodil přes ramena, zatímco já jsem seděla před toaletou.

Přitáhla jsem si ho k sobě a vdechla jsem Rogerovu známou vůni. „Děkuju," usmála jsem se na něj. Úsměv mi oplatil a líbl mě na vršek hlavy.

„Nejspíš bychom tě měli dostat do postele," podotkl Roger a omotal mi paži kolem ramen. „Myslíš, že to zvládneš nahoru bez toho, aby ses znovu pozvracela?"

„Možná," řekla jsem, jelikož jsem se cítila trošku líp, když se mi vyprázdnil žaludek.

„Jasně, tak šup nahoru," přikázal mi a pomohl mi zvednout se na nohy. Paži měl pořád kolem mých ramen, když mě vedl po schodech do ložnice.

Pomohl mi do postele a přetáhl přese mě přikrývky, pohladil mě po vlasech a zakřenil se na mě. „Dojdu ti pro kyblík, ať nemusíš běhat na záchod," navrhl a odešel zpátky dolů.

Vrátil se s kyblíkem a skleničkou vody, kterou jsem vděčně vypila.

„Nehltej tak, love, jinak ti bude znovu špatně," varoval mě a vzal mi skleničku z rukou.

Bylo ale pozdě, měl pravdu. Naklonila jsem se přes postel a vyzvracela jsem všechnu vodu do kyblíku, který mi donesl.

„Říkal jsem to, love," pověděl a pohladil mě znovu po zádech. „Co kdyby ses trošku prospala? Možná ti pak bude líp. Otevřu ti okno," navrhl a já jsem přikývla.

„Jo, to asi bude nejlepší," odpověděla jsem s úsměvem.

Přetáhl mi deku přes ramena, otevřel okno a vzal ten kyblík, aby ho vyprázdnil. Nikdy mu nebudu schopná tohle oplatit a jsem si jistá, že to proti mně ještě nějak použije.

---------------------------------

„Jak se cítíš, love?"

„Vlastně je mi mnohem líp. Jak dlouho jsem spala?" Zívla jsem si a protřela jsem si oči.

„Oh, asi tak dvě hodinky," řekl s pohledem upřeným na své hodinky.

„To není taková hrůza," řekla jsem a sedla jsem si. „Bylo to fakt divné; doslova to přišlo z ničeho nic."

„Jo, je to trošku divné."

Hmm. Budu nad tím ještě uvažovat.