Save Me (Roger Taylor FanFiction)

33: Not So Random

*19th April 1972*

„TY JSI TĚHOTNÁ?!" MOJE MÁMA nezněla nadšeně z mého malého miminka, vůbec.

„No jo," odpověděla jsem, snažila jsem se zůstat v klidu. Byla jsem nervózní z chvíle, kdy to řeknu mámě od té doby, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Věděla jsem, že nebude šťastná a nemyslím si, že bude ochotná dát Rogerovi šanci.

„A jak sis zvládla udělat dítě? Máš vůbec pořádného přítele, nebo se jen pelešíš kolem?"

„Mami!" vyjekla jsem hluboce uražená máminými slovy. „Mám přítele, jmenuje se Roger."

„Roger? Proč jsem o tom ještě neslyšela? Jsem na tebe tak naštvaná."

„No, není důvod být naštvaná, tím Roger nebo moje miminko nezmizí."

„Co ty vůbec víš o dětech? Jak se chceš o jedno postarat?"

„Stejně tak, jak se o ně starají všichni ostatní."

„Přijde mi, jako kdybych tě už vůbec neznala, úplně ses ode mě odloučila," řekla potichu.

„Nedala jsi mi moc na vybranou," odpověděla jsem, najednou jsem konečně cítila odvahu jí říct to, co si skutečně myslím.

„Co to má vůbec znamenat?"

„Nic." A odvaha byla pryč.

„Ne, okamžitě mi to řekni."

„Byla jsi tak ochromená truchlením nad Olivií, že mně jsi k tomu nikdy nedala příležitost. Zhroutila ses a já jsem tě s tátou musela podržet. Byla jsem jenom teenager, ale najednou jsem měla na ramenou všechny zodpovědnosti a očekávalo se ode mě, že je bez zaváhání přijmu. Byla jsem pro tebe víc matkou, než ty pro mě!"

„Jak se opovažuješ? Tvoji sestru právě našli mrtvou! Jak ode mě můžeš chtít, abych dál žila, jako by nic? Moje holčička byla mrtvá." Slyšela jsem, jak začala brečet. V takovou chvíli bych se normálně rozhodla vzdát, ale od té doby, co jsem s Rogerem, mám mnohem víc kuráže.

„No já jsem to zvládla! Já jsem musela žít dál jakoby nic, protože ty jsi toho nebyla schopná."

„Ty jsi ji nemilovala tak moc jako já, nikdy."

Z takového prohlášení jsem oněměla. Bolest na hrudi, kterou jsem cítila potom, co jsem to uslyšela, byla nesnesitelná. Oči se mi zaplnily slzami, ale polkla jsem potřebu je vypustit.

„Sbohem, mami," řekla jsem studeným a drsným hlasem. Pořád jsem slyšela její protesty, když jsem si oddělala sluchátko od ucha a zavěsila jsem.

Jakmile jsem to udělala, vypukla jsem v pláč. Roger tu teď nebyl a byla jsem za to ráda, protože jsem nechtěla, aby mě viděl brečet. Nerada před ním pláču.

Měla jsem úplně rozhašené hormony, takže jsem ani nevěděla, jestli vůbec budu schopná přestat brečet.

Roger byl v hospodě s Brianem, takže jsem se modlila, aby se nevrátil opilý. Nerada se vypořádávám s opilým Rogerem; mnohem víc flirtuje, než normální Roger a to je co říct.

Asi to zjistíme.

-----------------------

O malou chvilku později jsem opravdu přestala plakat. Pořád jsem čekala na Rogera, až se vrátí domů, ale tohle pro něj není nenormální; miluje být s Brianem v hospodě.

Dveře se otevřely, což znamená, že se Roger vrátil.

„Rogere?" zvolala jsem.

„Julie! Pojď sem rychle!" To znělo jako Brianův hlas.