Save Me (Roger Taylor FanFiction)

44: Born to Love You

*8th December 1972*

„DRŽ MI PALCE, LOVE."

Roger šel na velmi důležitou schůzku s velmi důležitými muži a, pokud se schůzka povede, naše životy se můžou úplně změnit.

„Hodně štěstí, Rogi! Moc tě miluju," řekla jsem mu a políbila jsem ho na rty. On se pak sklonil, aby políbil Olivii na čelo, zatímco ona mi vrkala v náručí.

„Vrátím se za pár hodin," slíbil mi, rozloučil se a utekl ke dveřím. Poznala jsem, že je nervózní, ale ujistila jsem ho víc než jednou, že to bude v pořádku.

Houpala jsem s Olivii v mé náručí a usmívala jsem se na její krásný obličej. Její podoba s Rogerem je strašidelná, ale moje láska k ní rostla každý den.

Posledních pár měsíců byly pro mě a pro Rogera únavné, ale byla jsem ráda, že ho mám. Pokaždé jsme se střídali, když se Olivia v noci probudila a Roger si nikdy nestěžoval. Vždycky mi dal jen ruku na záda a beze slov vstal z postele.

Nicméně včera v noci jsem byla já na řadě, protože jsem nechtěla, aby musel vstávat v úplně šílené hodiny v noci před velmi důležitou schůzkou. Takže vhledem k mému velmi brzkému startu jsem teď velmi unavená.

Tři hodiny ráno v zimě je něco úplně jiného než tři hodiny ráno v létě. V létě jsou tři hodiny ráno protkané prvními nádechy slunce a je to čas pro tiché rozjímání v jemném vánku. V zimě je to ten nejtemnější moment; je zima a je to jiný druh ticha. Je to čas, kdy se třesete na nohou a přemáháte se, abyste udrželi oči otevřené.

Když jsem teď měla dceru, přála jsem si víc než kdy jindy, aby tady byla moje máma. Nikdy jsem nebyla ten typ holky, která by potřebovala svou mámu, ale bylo tu pár těžkých nocí, kdy jsem jen mohla brečet k ní. Ale ona mě nemohla slyšet a já jsem se moc bála na to, abych jí zavolala.

Zavolala jsem jí, že jsem porodila, pár dní potom, co se Olivia narodila, a na moment vypadala nadšená; dokonce se mě zeptala, kde bydlím, aby mě s tátou mohli přijet navštívit a podívat se na miminko.

No, byla nadšená, dokud jsem jí neřekla, jak se jmenuje.

„Ty jsi ji pojmenovala Olivia?"

„No... Nikdy bych ji nemohla pojmenovat lépe."

„Poslouchej, Julie... Já-uh-Já už musím jít, brzy ti zavolám."

Od té doby mi už nezavolala.

Brečela jsem po tom telefonátu alespoň hodinu. Jenom jsem chtěla, aby věci s mou rodinou byly normální a myslela jsem si, že to tak taky bude potom, co se nám narodí miminko; myslela jsem si, že bude chtít být součástí života mého malého miminka. Asi jsem se spletla.

Ozvěna jejích posledních slov se mi objevovala v hlavě každý den.

„Ty jsi ji nemilovala tak moc jako já, nikdy."

Nejhroznější věc, jakou mi kdy mohla říct.

Najednou, jako odpověď na mé myšlenky, jsem uslyšela, jak před domem zastavilo auto. Z něj vystoupila moje máma a můj táta.

Skoro jsem se rozbrečela. Přijeli, aby se setkali s Olivií!

Položila jsem Olivii na záda na její podložku, kterou jsme jí koupili na zem. Mělo to malý telefon a všechno možné, milovala to.

Přispěchala jsem ke dveřím a otevřela jsem je a uviděla jsem tam stát své rodiče.

„Mami, tati," pozdravila jsem je, veškerá schopnost formulovat věty se mi vypařila z hlavy.