Save Me (Roger Taylor FanFiction)

13: Horrible Night

*12th December 1971*

MILUJU TĚ. Dvě slova, která pro mě až tak moc neznamenají a která nejsem zvyklá slyšet. Nechci sedět a poslouchat někoho, kdo mi lže přímo do obličeje. Slýchávala jsem to od Lucase; ale to už je dávno.

Proč jsem musela být zaseknutá u Lucase? Kdyby Roger nebyl idiot, pořád bychom byli spolu. Byla jsem tak šťastná, když byl můj. Nikdy na mě bezdůvodně nekřičel, nikdy mi neudělal modřiny na zápěstí, nikdy neudělal nic špatně, kromě té noci. Vždycky byl něžný.

Když vás někdo podvede, opravdu to bolí. Je to sobecké a špatné. Roger si myslel, že může mít, co chce a nemohl se toho nabažit, ale já jsem ho přistihla. Nikdy jsem nechtěla poslouchat žádné výmluvy a rozhodně jsem nechtěla poslouchat, že to není tak, jak to vypadá.

Kdybych ho jenom nepřistihla, byli bychom v pohodě a pravděpodobně pořád spolu. Je spoustu věcí, které si přeju, abych bývala řekla, ale nejsem dost silná.

Roger má hodně keců o tom, jak mě Lucas změnil. Nikdy jsem nepila, než jsem ho potkala, vždy jsem se usmívala a blah blah blah. Když jsem přistihla osobu, na které mi skutečně záleželo, podvádět, to mě změnilo.

Nesnášela jsem Rogera. Nesnášela jsem ho za to, že mi ublížil. Že se zajímal o to, jestli mi Lucas ublížil nebo ne. Nesnášela jsem ho, protože jsem k němu pořád něco cítila.

V takových chvílích, jedna ráno, kdy čekám na svého přítele, až se vrátí z nějaké hospody, mě zajímá, jestli se o mě Lucas ještě zajímá. Je se mnou jenom proto, že potřebuje někoho, kdo by mu vařil? Nevydělávám dost na to, aby se mnou byl z toho důvodu.

Ne, samozřejmě, že ne! Lucas se o mě zajímá, jsem si tím jistá. Nebyli byste s někým tak dlouho, pokud by vám na nich ani trošku nezáleželo.

Já už vlastně ani nevím.

Kam bych šla, kdybych zjistila, že už Lucasovi na mě nezáleží?

Nevím proč, ale nutkavá potřeba slyšet Rogerův hlas se mi rozesela po těle a já ji nechtěla odolávat. Jsem sama a bůh ví, kdy Lucas dorazí domů. Věděla jsem, že Roger bude pořád vzhůru.

Podívala jsem se na telefon a rozhodla se to prostě udělat. Pořád jsem si pamatovala jeho číslo.

Ruka se mi třásla, když jsem vytáčela jeho číslo a držela si sluchátko u ucha.

Zvonilo to a zvonilo, ale žádná odpověď.

Najednou mě zaplavil strach.

Dveře se otevřely a dovnitř vešel můj opilý přítel.

Zavěsila jsem a modlila se, aby Lucas prostě šel do postele.

„JULIE?!" Jeho hlasitý, nezřetelný hlas se rozezněl po domě a naplnil mě strachem. Nesnášela jsem, když je Lucas opilý, vždycky to bylo děsivé.

„KDE SAKRA JSI?"

Vyškrábala jsem se na nohy a došla na chodbu. „Přímo tady," odpověděla jsem mile, snažila jsem se neudělat nic, co by ho mohlo naštvat.

„Proč jsi vždycky takové zklamání?" zeptal se mě děsivě klidně. V tu chvíli jsem si všimla, že má nejspíš monokl. Možná se mi to ale jenom zdá.

„Co tím myslíš?" Nenapadlo mě nic, co bych udělala špatně.

„Vím, že se pořád vídáš s Taylorem za mými zády," řekl mi, jako kdyby to bylo zřejmé.

„Co? Nevídám se s ním, aktivně se mu vyhýbám."

„NELŽI MI, TY DĚVKO!" Pozvedl ruku do vzduchu, a když ji zase dal dolů, uhodil mě do tváře takovou silou, že jsem spadla. Držela jsem se za tvář, do očí se mi draly slzy. Nikdy mě ještě takhle pořádně neuhodil.