Save Me (Roger Taylor FanFiction)

9: Just a Chat

*December 17th 1969*

„NEMYSLÍŠ, ŽE ZNĚJÍ ÚŽASNĚ?"

Znovu jsem byla v hospodě podívat se na Smile.

Tentokrát jsem ale byla víc než šťastná.

Mám Rogera Taylora a on mě má opravdu rád.

Holka, co stála vedle mě a která toho v sobě zřejmě měla už dost, se se mnou snažila bavit.

„Uh, jo, jsou úžasní," odpověděla jsem trapně. Nikdy jsem nevěděla, jak se vypořádat s opilými lidmi. Doufala jsem, že odejde a půjde se bavit s někým jiným.

„Jsme Jeanette," představila se a rychle ke mně natáhla ruku.

„Julie," odpověděla jsem a váhavě jsem jí rukou potřásla. Po téhle výměně jmen mé naděje na její odchod umřely.

„Ten kytarista je hezoun," usmála se drze.

„Myslíš?" zeptala jsem se a představila jsem si Brianovu reakci, až mu o tom řeknu.

„No jasně, vypadá fakt dobře, znáš ho?"

„Uh, jo, trošku, jmenuje se Brian May."

„Pěkné jméno," odpověděla a zahihňala se jako školačka.

Jeanette byla docela hezká s jejími blonďatými vlasy a modrýma očima. Byla o něco vyšší než já, ale to je většina lidí. Vypadala přesně jako ty holky, kterým jsem se doma vyhýbala.

„Jules! Ty jsi přišla!" Rogerův hlas se mi rozezněl v uších a já nikdy nebyla šťastnější, že ho slyším. Přišel a zachránil mě od Jeanette; nebo tu alespoň může se mnou být a podpořit mě.

„Samozřejmě, že jsem přišla! Přijdu na všechny vaše show!" slíbila jsem mu, dala jsem mu ruku na rameno a nahnula jsem se k němu blíž.

„To nemusíš," řekl, obmotal kolem mě ruku a přitáhl si mě blíž. Byl z bubnování celý zpocený a voněl jako cigarety, které se neúspěšně snažil zamaskovat kolínskou, ale i tak jsem byla šťastná, že můžu být u něj v náruči.

„I tak přijdu," oponovala jsem a ovinula jsem své ruce kolem jeho krku.

Najednou se Brian a Tim objevili z davu, proto jsme se s Rogerem rozdělili. V tu chvíli si taky všichni tři všimli Jeanette. Zírala na Briana svýma opilýma očima a já přesně věděla, co se jí honí hlavou.

„Kdo je to?" zeptal se Roger a tentokrát mi obmotal ruku kolem ramen a přitáhl si mě k jeho boku.

„Kluci, tohle je Jeanette," představila jsem ji, jako kdyby byla nějaká moje kamarádka. „Jeanette, tohle je Roger, Tim a Brian."

Brian se pod jejím pohledem cítil stejně nepříjemně jako já, ale i tak se na ni lehce usmál, což přesně ukazovalo, jak přátelský je.

„Ahoj," pozdravila ho hlasitě ve vřavě hospody.

„Ty jsi přišla s Jeanette? Nikdy ses o ní nezmínila." Roger se na mě otočil a zeptal se mě, zatímco se ona snažila nějak bavit s Brianem.

„Uh, ne, potkala jsem se s ní tak pět sekund předtím, než jsi přišel. Přišla jsem sama."

„Sama? Kde je Freddie?" Vypadal trošku zmateně, což bylo roztomilé.

„Dneska jít nemohl, zřejmě se učí."

„Není zrovna bezpečné pro tak krásnou mladou dívku jako ty jít samotná do hospody."

Některým holkám by se tohle ochranářské zacházení nelíbilo nebo by si myslely, že je to sexistické, ale já si myslela, že je to sladké a cítila jsem se dobře, když jsem věděla, že se o mě zajímá dost, aby se mě takhle snažil chránit.

„Rogere, já to sama zvládnu. Žila jsem v Glasgow, zvládnu cokoliv, co na mě Londýn hodí. Navíc, nejsem sama, jsi tu ty."

„To je pravda." Usmál se na mě, z čehož se mi rozbušilo srdce.

„Neměli bychom zachránit Briana?" Svedla jsem svou pozornost na kudrnatého kytaristu, který si trošku povídal s Jeanette.

„Nah, vypadá to, že to zvládá." Roger se uchechtl nad svým vysokým kamarádem a přiložil můj spánek na svou paži.

Konečně jsem se v životě cítila dobře. Opírala jsem si hlavu o božského Rogera Taylora, který se o mě opravdu zajímal.

Shlédl na mě a zmáčkl mi ramena trošku pevněji. Tohle je moc dobré, aby to byla pravda.

„Julie!" Nadšený hlas Jeanette pročísl mou nádhernou chvilku, když se přimotala ke mně od Briana. Opile se usmála na Rogera, který se celý napnul, což mě rozesmálo.

„Ano?" zeptala jsem se jí a přitáhla jsem si Rogera k sobě blíž, když se snažil odejít; za žádnou cenu mě nenechá s touhle holkou o samotě.

„Tvůj kamarád je- je fakt super," vykoktala a vzala mě se smíchem za ruce.

„Opravdu? Ani jsem si nevšimla," zavtipkovala jsem se a otočila jsem se na Rogera.

„Já taky ne," přidal se ke mně, což mě donutilo k úsměvu. Koukla se na něj a lehce se začervenala nad zvukem jeho hlasu; to mi nebylo moc příjemné. Prosím, drž se jenom Briana a nech mého Rogera na pokoji, prosila jsem potichu.

„Je... jiný. Je docela vysoký, víš," řekla nám s pohledem na Brianovi, který vypadal vyděšeně.

„Jo, to on rozhodně je." Nesnáším mluvení s opilými lidmi. Jsem tak nudná, že mi nejde za a) začít konverzaci nebo za b) udržet jednu.

„Jsi super," dostala ze sebe nezřetelně a jemně mě šťouchla do líčka. „Chci být kam-kamarádka," oznámila a rozesmála tak Rogera.

„Opravdu?" zeptala jsem se s pohledem na Rogerovi tiše žádajíc o pomoc. „Jestli chceš," řekla jsem jí úzkostlivě, když se mi nedostalo pomoci od bubeníka vedle mě.

Z ničeho nic se mi hodila kolem krku, takže Roger musel ze mě rychle oddělat svou paži. Držela se mě velmi pevně a já jsem měla potíže dýchat. Poplácala jsem ji po zádech, načež se odtáhla a s rukama stále kolem mého krku se na mě podívala.

„Budeme nejlepší kamarádky," řekla a dala mi velkou pusu na líčko. Jakmile mě konečně pustila, byla jsem šokovaná. Otočila jsem se na Rogera, který vypukl v hysterický smích.

„Vypadáš tak traumatizovaně!" dostal ze sebe a rozesmál se ještě víc. „Podívej se na ten otisk rtěnky," vyzval Briana, který se smál taky. Moje líčko bylo mokré a očividně označené jasně červenou rtěnkou.

„Přestaňte se mi smát!" přikázala jsem, když jsem cítila, jak se mi hrne teplo do tváří. V jednom to červenání bylo dobré; alespoň zanikne ta rtěnka. Třela jsem si líčko, abych se rtěnky zbavila, ale to ty dva rozesmálo ještě víc.

„Nějak ti to nezabírá," sdělil mi Roger. Přesunul se ke mně, namočil si ruku do vody ze skleničky na baru a utřel mi líčko. Odmítala jsem se na něj podívat, protože jsem věděla, že by se mi zase začal smát.

„Už je to pryč?" zeptala jsem se a podívala jsem se při tom na Briana, jestli se už přestal smát. Nepřestal.

„Víceméně," odvětil Roger a rozhihňal se.

„Stejně už jdu domů," řekla jsem, když jsem se podívala na hodinky. Jeho obličej poklesl a přestal se smát.

„Tak brzo?" zeptal se víc než zklamaně. Nadechla jsem se a vydechla, abych se uklidnila, než vyslovím tu otázku.

„Chceš jít ještě na chvilku ke mně na menší pokec?" nabídla jsem mu, načež se mu rozjasnily oči.

A v mé nevinné mysli jsem opravdu měla na mysli jenom pokec.

❄❄❄ 

No, jenom pokec to asi nebude... :)))

Lie xx.