Save Me (Roger Taylor FanFiction)

6: A Threat?

*December 3rd 1971*

Otevřela jsem dveře od mého domu a úspěšně jsem zahnala slzy, které vyplynuly na povrch společně se vzpomínkami na Rogera. Chtěla jsem si teď jen sundat make-up a jít spát, ale světlo v obýváku mě zarazilo. Ztěžka jsem si povzdechla a došla jsem ke dveřím.

Lucas seděl na pohovce a vzkaz ode mě ležel na stolku vedle lampy. To mě nijak nerozrušilo, protože jsem pořád myslela na svou předešlou hádku s Rogerem.

„Proč sis sakra myslela, že mi nebude vadit, když půjdeš do té hospody?" zeptal se mě klidným hlasem.

„Nevadilo ti to včera, tak jsem myslela, že ani dneska ti to nebude vadit, navíc jsem si nemyslela, že musím žádat o povolení, abych šla ven."

„Nebuď bezcitná, Julie, nemám na to náladu."

„A ty si myslíš, že já mám náladu na to tě poslouchat? Nejsi můj otec a neneseš za mě zodpovědnost. Jsem unavená a chci jít spát, tak mě dneska nech být, prosím?" požádala jsem ho vystresovaně.

Rogerova omluva mi neustále hrála v hlavě a já jsem si přála, abych na něj nekřičela. Přála jsem si, aby se nic špatného nestalo, abychom s Rogerem byli pořád spolu; tak bych alespoň nebyla v téhle situaci – nemusela bych stát před mým přítelem, který mě seřval za to, že jsem odešla z vlastního domu. Ale není to moje chyba, že to tak není, je to jeho chyba.

Lucas se pomalu postavil na nohy a moje srdce začalo tlouct trochu rychleji. Proč jsem v těchhle chvílích prostě nemohla být zticha? Všechno by pak bylo jednodušší.

„Jsi hluchá? Řekl jsem ti, ať nejsi taková. Kdybych byl kdokoliv jiný, dal bych ti lekci, na kterou bys jen tak nezapomněla, ale máš štěstí, protože já bych to nikdy neudělal."

Vzduch se mi zadrhl v krku, když mi došlo, co tím myslel. Plná strachu a znechucení jsem udělala krok dozadu.

„Už to nikdy nedělej, Julie, nebo toho budeš litovat. Nechci, aby ses s nimi vídala. Žádný Roger Taylor, žádný Freddie Bulsara, nikdo z nich. Rozumíš mi?"

„Nemůžeš mi zakázat, abych se vídala s mými-"

„Ptal jsem se, rozumíš mi?" Vzal mě za paži železným stiskem a zmáčkl mi ji.

„Ano," odpověděla jsem se snahou nedát znát můj strach a bolest.

„Dneska budeš spát na gauči," řekl a odešel nahoru a nechal mě tak v obýváku samotnou.

Cítila jsem v očích slzy, tentokrát jsem je nezastavila. Seděla jsem na svém gauči, třela jsem si ruku a doufala, aby se tam neudělala modřina. Nemůže mi přece zabránit, abych se s nimi úplně vídala, že ne? Co by mi udělal, kdyby zjistil, že byli v kavárně? Moment, co by udělal jim?

------------------------------------------

„Můžete trošku posunout svou ruku doleva, prosím? Vypadá to krásně!" sdělila jsem mým klientům při focení; jedná se o rodinný portrét. Tohle rozhodně nebylo to, co jsem měla na mysli, když jsem se rozhodla být fotografkou.

Když jsem se tu před dvěma roky přestěhovala, měla jsem docela velké očekávání od svého života; snila jsem o nereálné lásce a o ještě víc nereálné práci. Bylo by fajn, kdybych mohla být fotografkou rockových kapel, ale neznám ty správné lidi, takže z toho taky nic nebude. Chtěla jsem utéct před všemi problémy doma, ale povedlo se mi jedině přestěhovat sem a způsobit si tak ještě víc trablí.

Na ruce se mi ze včerejší hádky (která jsem doufala, že už se nikdy znovu nestane) udělala velká modřina. Lucas byl ten poslední, koho jsem tohle ráno chtěla vidět, ale musela jsem mu udělat snídani jako vždy. Něco mi na tom nepřišlo prostě fér; není můj žádný zaměstnavatel, takže mi nemá co rozkazovat takhle po ránu a už rozhodně ne mi říkat, s kým se můžu a nemůžu vídat.

Můj život jsou jedny velké depresivní trosky.

Takové to teď bude? Ráno se vzbudit, hned udělat snídani někomu, kdo ani nepoděkuje, pak jít do mé nudné práce a snažit se, aby rodiny vypadaly co nejšťastněji; potom v některé dny jít do mé další práce v kavárně; potom buď jít na koncert kluka, na kterého se sotva dokážu podívat a pak jít domů, kde mě seřve můj přítel nebo jít domů a nepromluvit s ním celý večer. To má být můj život?

Milující rodinka o třech mi vložila peníze do ruky a poděkovala za jejich fotografie. Vyšli dveřmi ven a nahradili je čtyři zakázaní kluci a mé srdce trošku kleslo. Skvěle, přesně tohle jsem potřebovala.

„Drahoušku!" Freddie ke mně přispěchal a políbil mě na obě líčka. „Jak se máš?"

„Úžasně, Frede, co ty?" zeptala jsem se ho suše.

„Fantasticky, potřebujeme, abys nás vyfotila."

Povzdechla jsem si nad tím a snažila jsem se nedívat se na Rogera. Potřebuju ty peníze, ale stojí mi to opravdu za to? Co když to Lucas zjistí? Nevím, co bych potom dělala.

„Fajn, dám vám slevu, když jste známí, ale pořád potřebuju peníze, protože jsem na suchu," řekla jsem jim s malým úsměvem a tichým přáním, aby to nebyl vtip.

„Samozřejmě, zlato; naprosto tě chápeme," odpověděl Freddie s uklidňujícím úsměvem na obličeji.

„Okay, tak mě následujte," pobídla jsem je a rozešla jsem se k místnosti, kde jsem fotila. Bylo tam bílé pozadí a světla na obou stranách s kamerou na stativu uprostřed.

„Chcete jen stát?" zeptala jsem se jich a sundala jsem si bundu, jelikož mi najednou bylo strašné vedro. Postavili se podle výšky před kameru.

Bylo těžké nesmát se nad jejich obličeji, protože jsem je nikdy neviděla se tvářit tak vážně. „Co takhle menší úsměv? Aspoň na jednom záběru?" požádala jsem je, zatímco jsem se snažila zamaskovat svůj smích.

„Ne, zlato, snažíme se být vážná kapela," odpověděl Freddie a zbytek kapely přikyvoval jeho slovům.

„Oh, promiňte, pane Mercury, nechtěla jsem zničit to, co tady máte připravené." Ostatní tři členové kapely se lehce usmáli a v tu chvíli jsem je rychle vyfotila. Freddie se cítil, jako kdybychom na něj útočili.

-----------------------------------

„Tak, máme hotovo," řekla jsem nadšeně a udělala jsem krok od fotoaparátu. Tenhle strávený čas s kapelou jsem si opravdu užila. I s Rogerem.

„Co se ti stalo s rukou?" zeptal se mě John starostlivě a přitáhl tak pozornost ostatních kluků na mě a mou pohmožděnou ruku.

„Tohle? Narazila jsem do kliky; fakt to bolelo," snažila jsem se tomu zasmát, aby nebylo tak poznat, že lžu, ale na všech šlo poznat, že tím nejsou zrovna moc přesvědčení – obzvlášť Roger.

„Vypadá to trošku jinak," odvětil Roger chladně. Jeho naštvané oči se soustředily na mou paži; byla jsem si jistá, že ví, co to bylo, ale dneska jsem neměla náladu se s Rogerem vypořádávat.

„No, ale tak to opravdu je," odpověděla jsem stejně chladně. Nechtěla jsem jim o tom úplně lhát, ale nedávali mi jinou možnost. „Nechte to být," řekla jsem a otočila jsem se k odchodu do hlavní místnosti ateliéru, ale ještě jsem si stačila všimnout starostlivých pohledů, které si všichni vyměnili.

Oni to asi nenechají být, že?

❄❄❄

Lie xx.