Save Me (Roger Taylor FanFiction)

20: Woken by The Beatles

*15th December 1971*

NESLYŠNĚ JSEM SPALA v Rogerově posteli a snila jsem o krásných věcech. Bylo mi teplo a byla jsem obklopena Rogerovou uklidňující vůní. Roger vstal už před chvilkou a nechal mě tu na půl spící samotnou.

Najednou jsem pocítila, jak postel pode mnou lehce poklesla, když se ke mně někdo naklonil. Věděla jsem, že je to Roger. Jeho paže byly po mých stranách a vypadalo to, že se sklání, aby mě políbil na hlavu. Lehce jsem se usmála, když se jeho obličej ke mně přiblížil.

„HEY JUDE, DON'T MAKE IT BAD." Mé sny byly vyrušeny a doufání, že mě Roger sladce políbí, zmizelo. Hlasitě mi zpíval do ucha, aby mě probudil, a já jsem zavrčela.

„Jdi pryč," zakňučela jsem, odstrčila jsem jeho obličej a ponořila se zpět do spánku.

Pak jsem byla hrubě znovu probuzena, když jsem na obličeji ucítila něco chladného a mokrého.

„Take a sad song and make it better!" Roger tentokrát zpíval potichu, zatímco nad hlavou držel malou skleničku.

„Rogere!" zabrečela jsem a otřela jsem si obličej. „Prosím, nech mě spát." Přitáhla jsem si přikrývku až k bradě a pevně jsem zavřela oči.

„Oh, ne," řekl Roger, ale já jsem se ho nezeptala, co je špatně. „To ale není dobře, že? Jules, zlato, myslím, že je čas vstávat." A s tím ze mě rychle strhl deku. Okamžitě jsem si nohy přitáhla k hrudníku, abych se alespoň trošku zahřála.

„Rogere! Co je to s tebou?" zakvičela jsem, zatímco jsem se třásla zimou.

„Je čas vstávat, love," odpověděl jednoduše.

„Proč?"

„Protože je 12 hodin a musíš vstávat, protože se tady sám nudím. Chtěl jsem být hodný a nechat tě spát, ale cítil jsem se osaměle, tak jsem tě přišel vzbudit."

„Tos to nemohl udělat nějak pěkně?" zakňučela jsem.

„Jaká je v tom ale zábava? Říkal jsem ti, že jsem se začal nudit. Teď," naklonil se blíž a já jsem se od něj odtáhla, „je čas vstávat, jsem řekl." Vzal mě a vyšvihl si mě do náruče jako nevěstu.

„Rogere! Dej mě dolů!" Napůl jsem se hihňala a napůl jsem křičela.

Položil mě na mé vlastní nohy a políbil mě na temeno hlavy. „Alespoň už jsi vzhůru," začal. „Pojď a nějak mě zabav, prosím."

„Rogere, nejsem tady od toho, abych tě bavila."

„O čem to mluvíš? Samozřejmě, že ano!" odpověděl, poplácal mě po rameni a odešel z ložnice. „Budu dole."

No, alespoň mám dneska volno.

Oblékla jsem si svůj župan a podívala jsem se na sebe v zrcadle. Vlasy jsem měla rozcuchané (a trošku mokré) a moje modřiny byly dost viditelné, ale cítila jsem se dneska dobře. Možná to bylo díky tomu všemu smíchu, který jsem s Rogerem zažívala, ale konečně jsem cítila, že dneska bude fajn den.

Najednou jsem ze spodu zaslechla velkou ránu a vysoko posazený křik. Nadskočila jsem dvacet metrů do vzduchu a vyběhla jsem na schody.

„Rogere? Rogere, jsi v pořádku?!"

„Jules, pojď dolů, prosím." V jeho hlase jsem mohla slyšet strach, tak jsem rychle seběhla po schodech do kuchyně, kde se nacházel.

„Co se děje, zlato?" zeptala jsem se hlasem plným strachu. „Co je špatně?" Vypadal vyděšeně, když opakovaně ukazoval na linku.

Na lince byl totiž pavouk střední velikosti.

„Rogere, je to jenom malý pavouček," zavrněla jsem, byla jsem vytočená, že jsem musela přiběhnout tak rychle, kvůli pavoukovi.

„Nesnáším pavouky," zakňučel, což mě rozesmálo.

„To máš za to, že jsi mě tak probudil. Možná ti ani nepomůžu," řekla jsem s úsměvem, překříženýma rukama a hlavou otočenou na bok.

„Jules, prosím, nedělám si srandu. Prosím, udělej něco."

„Co dostanu na oplátku?"

„Cokoliv chceš," žadonil Roger.

„Cokoliv?"

„Cokoliv," potvrdil a já jsem pokrčila rameny.

„Tak dobrá," odpověděla jsem a vzala jsem skleničku a kousek papíru. Uvěznila jsem pavoučka ve sklenici, podsunula jsem pod něj papír a rychle ho vyhodila z okna.

„To bylo jednoduché," zahihňala jsem se. „Děláš ze sebe velkou Jesse."

„Co?"

„Oh Bože, budu tě toho muset o Skotsku naučit víc. Jesse je zbabělec," vysvětlila jsem mu.

„Buď zticha! Mám z pavouků normální fobii. Ale díky, že ses o to postarala. Co chceš na oplátku?"

„Oh, o tom se rozhodnu později." Poklepala jsem se na nose a odešla jsem zpátky nahoru. „Půjdu se převléct."

„Udělám ti něco na jídlo."

„Vlastně, Rogi, radši ho udělám já, jak přijdu, protože ty jsi, bez urážky, hrozný kuchař."

---------------------

S Rogerem jsme seděli u jeho kuchyňského stolu a jedli jsme jídlo, které jsem uvařila. Seděli jsme v příjemném tichu. Roger mě dneska ráno opravdu pobavil; už dlouho jsem se tak nenasmála a cítila jsem se opravdu skvěle.

„Užila sis dneska svoje probuzení? Napadlo mě, že bych to mohl dělat každé ráno," zajímalo Rogera, přičemž si prstem klepal na bradu.

„Budeš toho litovat, Rogere. Když pracuju, vstávám dřív jak ty, takže si raději dávej pozor."

„Kurva, na to jsem nepomyslel."

„Spi s jedním okem otevřeným, drahoušku," zahihňala jsem se.

„Kdy použiješ svou „Udělám pro tebe cokoli" kartu? Mám pár nápadů, co bych mohl udělat, kdyby sis nevěděla dát rady." Zahýbal na mě svým obočím a já jsem znala Rogera Taylora dost na to, abych věděla, co má na mysli.

„Rogere! Jak tě mohlo něco takového napadnout? Na to jsem moc nevinná."

„Opravdu? Onehdá večer jsi nebyla tak nevinná, love."

Zalapala jsem po dechu a plácla jsem ho přes ruce. „Rogere!"

„Co?" Tvářil se jako totální neviňátko. „Jenom konstatuju fakt."

„Tak to nedělej!" řekla jsem mu se sklopeným pohledem, protože můj obličej byl celý červený.

„Oh, mimochodem, dneska máme koncert; chceš jít taky?"

„Rogere, už kdysi dávno jsem ti řekla, že přijdu na každý váš koncert, nemusíš se mě ani ptát, jestli chci jít," odpověděla jsem.

„Co jsem udělal, že jsem si tě zasloužil?" zeptal se, zvedl jednu z mých rukou, které ležely na stole, a políbil mě jemně na její klouby.

„Otázka je; co jsem, u všeho všudy, udělala já, že jsem si zasloužila tebe?"

❄❄❄

Speciální kapitola pro speciální příležitost. 👀

Lie xx.

P.S.: S pavouky to mám stejně, Rogere, neboj se. T-T