Save Me (Roger Taylor FanFiction)

5: Anxious Mind of an Introvert

*December 6th 1969*

„JAK SE MÁŠ, DRAHOUŠKU?" zeptal se mě Freddie, když jsem zvedla telefon v den mého volna.

„Mám se dobře, Freddie, co ty?" Posledních pár dní jsem nemohla přestat myslet na čas strávený s Rogerem.

„Mám se úžasně, zlato! Všiml jsem si, jak sis jeden večer v hospodě povídala s jistým Rogerem Taylorem."

Při zmínce Rogera se mi žaludek zvedl o deset stop a nemohla jsem zabránit úsměvu, který se mi dral na rty. „Jo, včera jsem s ním byla během mé pauzy." Nemohla jsem se dočkat, až o tom všem povyprávím mému nejlepšímu kamarádovi.

„Opravdu? A nesnažíš se mi tak náhodou říct, že se ti ten kluk líbí?" dráždil mě, v jeho hlase jsem mohla slyšet úsměv.

„Možná," odpověděla jsem a natáhla jsem to slovo, co nejvíc jsem mohla.

„Tim mi říkal, že se na tebe Roger ptal."

„Fakt? Uh, co přesně říkal?" Snažila jsem chovat co nejvíc normálně, ale marná snaha.

„Ptal se na všechno, co Tim o tobě ví, což není zrovna moc."

„Freddie! To znamená, že o mně nemluvíš se svými kamarády?" zavtipkovala jsem.

„Samozřejmě, že ano, zjevně mě vůbec neposlouchá." Zasmála jsem se a dala jsem si dělat tousty a připravila jsem si máslo. Není nic lepšího, než horký toast s velkým množstvím másla.

„Freddie, strašně ho chci znovu vidět," svěřila jsem se zoufale.

„Tak mu zavolej, jestli někam nechce jít."

„Ne, to ne." Jsem velmi sociálně negramotná, takže zvládám telefonáty jedině s Freddiem, někdy ani to.

„Drahoušku, měla bys to alespoň zkusit, co nejhoršího se může stát?"

„Bude si myslet, že jsem nějaký úchyl a už mě nikdy nebude chtít vidět."

„Nebuď labuť, Julie, prostě jdi do toho! Budu na tebe čekat!" A než jsem mohla vyjádřit svůj protest, Freddie zavěsil. Oddělala jsem si sluchátko od ucha a snažila jsem se zahnat motýlky, kteří se mi rozseli po celém břiše. Opravdu udělám další krok? Co když to nedopadne dobře? Co když mi dal špatné číslo?

„Fajn, Julie, co by řekl Freddie?" promluvila jsem sama na sebe nahlas – to je výhoda toho, že bydlím sama. „Neříkej takové hlouposti, drahoušku, prostě mu zavolej!" Moje napodobení Freddieho je fantastické, budu mu to muset někdy předvést.

Vzala jsem malý kousek papíru, co ležel na stolku vedle telefonu, do ruky a roztřeseně jsem vytočila číslo, které na něm bylo napsané. Ve sluchátku to několikrát zazvonilo a pak se mi v uchu rozezněl známý hlas.

„Halo?"

„Ahoj, Rogere, tady, uh, tady Julie."

„Oh, ahoj, Jules! Jak je?"

„Fajn, jo; jak se máš ty?"

„Dobře, zrovna jsem ti chtěl zavolat."

„O-opravdu?" Do háje s mými nervy.

„Jo, chtěl jsem jenom vědět, jestli bys se mnou nechtěla jít dneska do baru?"

„Um, tam, kde jste hráli?"

„Jo, dneska teda nehrajeme, ale chtěl jsem tě vzít na pořádné rande."

„Rande?" Snažila jsem se zamaskovat svou nervozitu úsměvem, který snad v mém hlase poznal.